Papoušek v aspiku [2012] 
Žena v (kon)kurzu [2011] 
I doktor je jen chlap [2010] 
Momentálně mladá [2009] 
Žena, s.r.o. [2006] 
Už se o mě neboj [2004] 
Baculky jsou prima [2003] 
Začít znova [2003] 
Ztracené nebe [2002] 
Papoušek na smetaně [2002] 
Vrakoviště lásky [2001] 
Na slzy nebyl čas [2001] 















Žena, s.r.o. - Nakladatelství EROIKA 2006, vydání 1

Anotace:

Třicátnice Agáta, pohledná žena ve vedoucí pozici v zaměstnaní, řeší totéž, co ostatní osamělé ženy v jejím věku - shání použitelného chlapa. Ovšem to není úkol až tak jednoduchý…chlapa sehnat, to ještě ano, ale použitelného? A s babičkou Bobi, hodnou až do růžova a praštěnou kamarádkou Klárou v závěsu? Tak to je už dobrodružství. Agáta svého muže nakonec najde, ale přece jen je všechno jinak, než si představovala…

Ukázka:

Kde se vlastně nějací použitelní chlapi vyskytují? Nevím kolik, ale hodně moc partnerů se prý pozná v práci. No nazdar. V naší obchodní firmě přechlapováno rozhodně není. V naší obchodní firmě se chlap vyskytuje vzácně. Navíc je to zvláštní druh. Že je to chlap se pozná zpravidla jen podle občanky. Většinou bývá kupodivu ženatý a práce je pro něho jistým druhem trestu. Takže ono se o chlapa vlastně ani tak moc nejedná. Tudy cesta nevede. Ale kudy vede? Kde můžu očekávat koncentraci použitelných mužů? Na kurzu vaření těžko. Tam nechodí. Ostatně já bych tam taky nešla. A to ani kdyby nebyla Bobi druhá Rettigová. Než napálenej pekáč, to radši párek v rohlíku. Asi jsem divná. Ženy kolem mne většinou vaří. Vaří, stěžují si že vaří a dokonce vyrábí domácí knedlíky. Navíc kupují kuchařky. Proč takovou věc dělají? Proč si radši nekoupí detektivku a nenechají se inspirovat, jak se takového kendlíkožrouta zbavit? Pak by vařit nemusely. No jo, ale zase by měly ten samý problém, jako mám já. Až by se dosyta vydováděly, zachtělo by se jim hladit kočku proti srsti. Člověk si nevybere. Sakra, už mě to nebaví! Kam tedy chodí?
„A za oddíl házené …“ ševelila televize. To je ono! Sport! Muži si rádi hrají, muži rádi sportují! Ta myšlenka mě nadchla. Bohužel jak jsem začala vybírat, který druh sportu bych byla schopna provozovat, nadšení mě opouštělo. Vždyť já jsem jak ta Klára, taky mám ze všech sportů nejradši ležení na sluníčku, kde nejnáročnější pohyb, který musím udělat, je dejchání. Kdepak, Agáto, nedá se nic dělat. Musíš se přemoct. a) Muži válení se na sluníčku většinou příliš nemilují, b) je začátek prosince. U vody by ležel jenom tuhej. Dobře, tak sport. Při tenisu jsem si kdysi raketou poranila ucho. Prostě jsem se napřáhla, ruka daleko za mými zády, švih – a kdyby mi to ucho drželo jen o trochu hůř na svém místě, neletěl by kupředu pouze míček. V každém případě to byla taková bolest, že když slyším slovo tenis, všechno mě rozbolí. Nejen ucho. Tak co? Co mám dělat? V televizi naběhla reklama a úžasní mladí lidé v ní předváděli jakýsi zázračný cvičící stroj. To je ono! Posilovna! Žádný stroj doma, doma chlapa nepotkám. Vydám se do posilovny. Tam určitě bude.

*

Z posilovny v moderním domě, kterou jsem si vybrala, do tmy zářila okna a jako v televizi bylo možné sledovat lidi, kteří přišli dřív než já a už se dobrovolně zmítali na nejrůznějších strojích. Ach, tolik mužů! Stejně jako ve studiu u Milušky mě na recepci uvítala milá slečna. A krásná! A mladá! A hodně! Fuj! S profesionálním úsměvem mě poslala k šatnám. Převlékla jsem se a vyšla ven krokem, který manekýny nacvičují ve speciálních studiích půl roku. Já to zvládla za deset minut a doma. Urostlý svalovec mě nasměroval nejprve k rotopedu, abych se trochu rozhýbala a rozehřála svaly. S úsměvem mi naordinoval dvacet minut. Taky jsem se usmívala. Asi tak pět minut. Poctivě jsem při tom šlapala a okukovala cvičící muže. Úsměv mě pomalu opouštěl.
„Narovnejte se, ať vás nebolí záda. Dodržujte rytmus.“
Dej mi pokoj, skřípěla jsem zuby v duchu, rytmus je to poslední co mě zajímá. Kdybys věděl, proč tu jsem! Ještě se zpotím a rozmažou se mi oči.
„Lopatky přitlačte k sobě, zvedněte hlavu.“
Trhni si nohou, frajere, kousla jsem se do tváře. Po deseti minutách jsem byla vůbec ráda, že z rotopedu nespadnu. O nějakém rytmu či správném držení těla nemohla být ani řeč. Bože, mám já rozum? Pot mi tekl po zádech.
„Tak fajn, to by mohlo stačit. Pojďte se mnou,“ konečně přišlo vysvobození. Moje nacvičená chůze byla ta tam. Byla jsem ráda, že dokážu klást jednu nohu před druhou. Jestli jsem si však mohla být něčím jistá, pak tím, že se na mě koukali všichni. Z důvodu, že bych byla neodolatelně krásná to rozhodně nebylo. Můj styl chůze připomínal toreadora opouštějícího arénu po té, co ho býk nabral na rohy. Zahlédla jsem se v zrcadle za vitamínovým barem a to, co jsem viděla mě poměrně vyděsilo. Teď by mě chtěl leda tak Belzebub. Na dalších dvou strojích jsem se odrovnala zcela. Vyčerpaně jsem po skončení své série seděla na baru a vypadalo to, že se upiju k smrti. Džusem a minerálkou! To poslední, na co jsem měla náladu, bylo hledání nějakého vhodného muže. Toužila jsem po sprše, vytahaném pyžamu a okurkové masce.
„Jste tu prvně?“ přisedl si ke mně jakýsi mladík. Když jsem zaostřila, zjistila jsem, že až takový mladík to zase není.
Mluvit jsem nedokázala, pokývala jsem hlavou.
„To chce pravidelnost. Začátky jsou těžký. Ale figura jak brus. Člověk se pak hnedka cejtí líp. Taky zapomene na všechny neduhy.“
A na chlapy, chtělo se mi dodat.
„Já se zatím cítím asi jako pět minut před smrtí. Nebo tři. Nebo jsem možná už mrtvá, nevím přesně.“
„To znám. Nejlepší je mít svůj cvičební plán. A stejnýho trenéra. A víte co je ještě dobrý? Chodit cvičit ráno.“
„Ráno? Ráno se mi nechce žít, natož cvičit!“
Děvče sedící na stoličce kousek od nás mi věnovalo pohled, který říkal: „Co tu otravuješ? Tobě stejně žádný cvičení nepomůže.“
A pak ať mi holky vykládají, že ženské jako já patří do kategorie těch, které vypadají báječně a pravidelnou denní docházku do zaměstnání považují za sci fi! Nakonec, nepřipadala jsem si snad ještě doma krásná? Moje se sebevědomí se však teď jako červ vrtalo k jádru zeměkoule.
„Dejte na mý slova. Nenechte se odradit tím, že se zítra a pozítří budete cítit jako byste strávila dvě hodiny v odstředivce. Nebude místo, který by vás nebolelo. Ale odměna bude sladká. Nashle,“ seskočil z židličky.
Když jsem se o podobný kousek pokusila o chvíli později já, slovo „ladně“ jako by vůbec neexistovalo. Třesoucí se nohy zbytek mého těla nějakým záhadným a zřejmě i dost směšným způsobem odnesly do šatny. Papouškovský obleček jsem nechala po svléknutí naruby, tak jak byl a hodila ho do tašky. Užij si, prevíze jeden barevnej. Tenhle lov mě stál málem život. Zopakovat to? Dobrovolně? Vždyť jsem říkala, že od života čekám už jen samé radosti. Naplánovala jsem si to.
První radost mě čekala hned na parkovišti. Z obou stran mého vozu byla zaparkovaná auta tak, že abych se dostala dovnitř, musela bych se transformovat do podoby nudle. Na čelní skla obou vozů jsem drahou rtěnkou načmárala hranaté školní prasátko, vztekle kopla do pneumatiky a přemýšlela, jestli mám zmrznout rovnou, nebo ještě chvíli počkat v naději, že do oblevy vydržím. Procházela jsem zkřehlá po chodníku sem a tam.
„Copak? Nechce se vám domů? Přemýšlíte, zda si nedat přídavek?“ Muž, který se mnou hovořil na baru mířil k parkovišti.
„To já tady tak z dlouhé chvíle…“ ucedila jsem naštvaná na celý svět.
Zastavil se u vozu tulícího se k mému autu stranou spolujezdce. Zaregistroval můj pohled.
„Nebylo tu místo, tak jsem tady toho drobečka tak trochu skřípnul. Právo silnějšího. Tak to dneska prostě je.“
Odemkl svůj vůz a pořád se po mně ohlížel. Stála jsem a mlčela. Prasátka na okně si všiml až když zasunul klíček do zapalování.
„Kterej idiot tohle moh´ udělat?“
„Já. Ten drobeček je totiž můj. Stepuju tady v tom mraze už půl hodiny.“
„Mráz kopřivu nespálí,“ vztekle prsknul, nakvašeně nastartoval a odjel. Tak z tohohle chlapa se žádnej ženich nevyklubal. A o prevíty nestojím. Doufám, že to není epidemie. Nebo že není bacilonosič. A já nejsem žádnej srab a pozítří do té posilovny půjdu znovu!


Jak jsem řekla, tak jsem i učinila. Vydala jsem opětovně do posilovny. Rozdíl oproti první návštěvě byl ten, že jsem byla rozhodnutá cvičení předstírat, šidit, markýrovat. Já se nemůžu kvůli chlapovi strhnout jak budík! Já musím šetřit síly. Těch bude třeba, až nějakýho použitelnýho a perspektivního poznám. Rozcvičku na kole jsem si zpříjemnila tím, že jsem převod posunula na nejnižší možnou hranici. V podstatě se dá říct, že jsem vlastně couvala. Když se ke mě blížil trenér, aby mě zkontroloval jak na sobě pracuji, hbitě jsem pootočila kolečkem. Oj, to je dřina!
„Bezva, přidejte si ještě deset minutek, než se uvolní támhleta mašinka. Ta vám zpevní svaly na zádech, že budete chodit jako byste snědla pravítko.“
To víš, ušklíbla jsem se v duchu, to je to poslední, co si přeju. Když se stroj uvolnil, trenér mi podal vyčerpávající vysvětlení, jak mám při cvičení postupovat.
„A zvolna, s rozumem, dal jsem vám tam sice nejnižší zátěž, ale nejste zvyklá. Všechno chce svý. Tak pomalu – doprava, doleva…“
Stroj připomínal kousek ze sbírky středověké mučírny. Půlkulaté hrazení, pochromovaná udělátka, kladky. Doprava, doleva, pomaličku, polehoučku…
„Á, paní malířka,“ ozvalo se vpravo vedle mne ve chvíli, kdy se moje dolní polovina tvářila že spořádaně sedí v autobuse a cestuje do Brna, zatímco ta horní hledí téměř opačným směrem.
„Vy děláte ráda ty pořádky, co?“ rejpnul si znovu Důležitý, muž vyznávající právo silnějšího. Mlčela jsem a zlost mnou zacloumala. Ty zmetku jeden, syčela jsem v duchu a skřípěla zuby, až mi málem vypadaly plomby. Rozhodnuta nenechat se vyprovokovat, zapomněla jsem na své odhodlání cvičení předstírat. Pravá, levá, pravá, levá…stroj skřípěl a vypadalo to, že to je jeho poslední hodinka. Pak se naštval a řekl si, že proč by to měla být JEHO poslední hodinka, když může být MOJE. Vpravo, vlevo, vpravo…lup. O tom, jak je člověku, když narazí na sloup veřejného osvětlení se nikde nepíše. Všichni se tomu jen smějí. Já nenarazila do sloupu veřejného osvětlení, já narazila do páteře cvičícího stroje. Tolik hvězdiček jsem v životě neviděla. Byla jsem meteoritem v Mléčné dráze a okolo mne to hvězdičkami jen svištělo. Jako ten meteorit jsem se točila, chtěla jsem z vesmírného kolotoče vystoupit. Bác ho. Noha se mi zaklesla o úpatí stroje a vyloudila podivný zvuk. Něco bylo špatně. Jen jsem nevěděla co. Snažila jsem se ještě chvíli dělat jakoby nic, ale po pár minutách mi bylo jasné, že je zle. Možná, že se ke mně v tu chvíli obrátily pohledy všech přítomných mužů. I kdyby však mezi nimi v tu chvíli bylo celých pět použitelných a perspektivních, bylo mi to fuk.
„Milane, tady madam má problém,“ lusknul prsty Důležitý.
V duchu jsem viděla, jak mě muži ve slušivých záchranářských uniformách nakládají na lehátko a já se prvně v životě vezu v útrobách sanitního vozu. Bylo to jinak. Pod tlakem okolností jsem byla nucena sdělit trenérovi svůj telefon a posléze byl za záchranáře vylosován Důležitý. Když mě ze svého vozu vysypal u špitálu, procedil mezi zuby, že teď jsme si snad kvit. Že je zapřísáhlý vegetarián a tudíž prasátka nesnáší ani kreslená a běda, jestli se na něj ještě někdy budu mračit. I přes to, že jsem doslova a do písmene nevěděla, kde mi hlava stojí, jsem byla rozhodnutá, že budu. Náfuku, který si myslí, že je ředitel zeměkoule, opravdu nemusím.

*

„A jak se vám to stalo?“ paní vedle na lůžku sice vypadala, jako by vstala z mrtvých, ale živá byla až dost. Ležela jsem po vyšetření v nemocnici a měla přislíbený pobyt all inclusive do druhého dne. Lehký otřes mozku je třeba dvacet čtyři hodin sledovat. Navíc si zároveň zhmoždit záda a nohu, to neumí každý. Kdyby mi z každé injekce, kterou mi do těla během pár chvil zapíchli, zůstala jehla v kůži, vypadala bych jako dikobraz.
„Sportovala jsem,“ přiznala jsem bez mučení.
„Sportovala? To já jednou, ještě na základce, jsem byla přinucená hrát takovou tu blbou hru. Vybiku. První rána mičudou mi nenávratně zahnula nos doprava a předurčila do budoucna můj vřelý vztah k míčovým hrám všeho druhu a sportu vůbec. Manžel mě přemlouval k tenisu, ale to je taky mičuda, jenom menší, no né? Tak prej pinčes! To už teda není mičuda. To je embryo.“
Asi by se slušelo, abych se taky zeptala, proč se Vtipná povaluje ve špitálu, namísto toho, aby plácala vánoční pečivo. Než jsem tak stačila učinit, na třetím lůžku se probrala další žena.
„Taky jste chtěla bejt hubená? S nasazením života? Počkejte, já vám něco ukážu,“ a navzdory obvazu kolem svého těla provedla na lůžku otočku, hlavu vstrčila do stolečku a když se po chvíli vynořila, vítězoslavně v ruce držela papír. „Tak koukejte, tady to mám. Černý na bílým. Mně se to tak líbilo, že to mám schovaný a nosím to všude s sebou. Dobře poslouchejte. Spánkem a sněním o návštěvě tělocvičny spálíte šedesát kalorií, sledováním práce někoho jiného sto dvě, rovnáním knih, nejlépe o cvičení, sto padesát šest, vařením naprosto nevhodného jídla sto devadesát…“
Aha, Duchaplná.
„Nechte toho, vidíte, že se nemůžu smát,“ ozvala se druhá žena. „To je bolest, kruciš.“
„No ale není to roztomilý? No řekněte? To by mě zajímalo, kdo tohle spočítal a vymyslel. Jo a vy,“ obrátila se na mě, „kdybyste jezdila každý den do práce na kole, spálíte čtyři sta kalorií! Nebo na něm snad jezdíte? Nevypadáte na to.“
Nadechla jsem se k odpovědi, ale zrovna se otevřely dveře a dovnitř vešel lékař, který se mi věnoval po celou dobu, než mi ustlali na tomhle lůžku.
„Dobrý večer, dámy, jdu se na vás ještě podívat.“
„Ale večerní vizita už byla,“ rozpačitě koktala Vtipná.
„Tady pracujeme na dvě stě procent,“ usmál se.
Během chvilky prohlédl první paní, druhou. Ale proč tak dlouho prohlíží mě, proboha? Jsem tu na pozorování, tak mě holt pozoruje. Jako rybu v akváriu. Věnoval mi tolik pozornosti, jako bych neměla jen natlučenou hlavu a pohmožděné tělo, ale jako bych byla na cucky. Jako by mi obratle spočítala rozjetá lokomotiva. Jako bych přežila jen zázrakem.
„Co se děje? Je to se mnou hodně špatný?“ vystrašeně jsem se tiše zeptala.
„Se mnou,“ zašeptal.
„Prosím?“
Spiklenecky na mě mrknul, narovnal se a mezi dveřmi se otočil: „Krásnou dobrou noc, milé dámy.“
„Děvče, nechci malovat čerta na zeď, ale vypadal, že se mu na vás něco nezdá,“ ustaraně se na mě dívala Duchaplná a její pohled už plnil zaměstnancům pohřební služby kapsy zlaťáky.
„Jste úplně slepá, pani. Naopak. Tomuhle doktorovi se tady na slečně něco zdá. A moc.“
„Je fakt, že už při příjmu mi říkal, že tohle dlouho neviděl,“ připustila jsem a přemýšlela, jestli v příštích pár minutách použijiemitní misku. Hlava mě bolela, dobře mi rozhodně nebylo.
„Teď jde o to, co dlouho neviděl. Jestli tak zrasovanej cemr, nebo tak pěknou holku.“

Před půlnocí jsem s vypětím všech sil ještě jednou zavolala Bobi, aby neměla strach. Obavy, že ji vzbudím, jsem mít nemusela. Bobi byla z rodu netopýrů.
„Já ti to povidala, Agátko. Že to špatně dopadne. Že nemáš do tý polisovny chodit. Až přijdeš domu, nachystám ti postel a nepustim tě z ní, dokavad nebudeš jako čiperka. A kdypak ti ten gyps sundají? A jakpak se hejbeš?“
„Bobi, já žádnej gyps nemám. Nechali si mě tu na pozorování. Ale zítra mě pustí.“
„Ty nemáš gyps? To si nenechej líbit, Agátko, oni tě šiděj. Hned jim pověz, aby ti ho dali. Každej zlámanej člověk má na gyps nárok.“
„Já nejsem zlomená, Bobi, já mám zhmožděnou nohu a záda. A otřes mozku,“ všechno se se mnou houpalo.
„Tak jim to řekni, že se spletli. Že seš zlámaná. A ať ti ten gyps dají.Na zlámaniny se dává gyps.“
„Mě jen bolí sval,“ bránila jsem se.
„A povidáš, jak tě to bolí. Já to vim, Agátko, ty to máš zlámaný. Jináč by tě to tak nebólelo.“
„Bobi, sval se přece nemůže zlomit. To není kost. A na to se ordinuje klid.“
„A ten bez gypsu mít nebudeš. Jestli mě neposlechneš, sroste ti to našišato a třeba ti to pak budou muset znova zlámat a do toho gypsu to stejně dát, aby ti to srostlo rovně. Jako tetě Drahušce. Tý srostla zlámaná noha ouplně nakřivo. Vona si furt myslela, že jí má podvrknutou. A vona byla zlámaná. A doktoři jí museli zlámat znová.Kdepak holka, ty nemáš eště žádný zkušenosti, ty si necháš všecko líbit.“
„Jen se neboj. Oni ví, co dělají.“
„Já nevim, Agátko, všady se šetří. Ale trocha toho gypsu by je nezabila. Jestli se bojiš jim to povědět, tak mi dej doktora k telefónu a já ho poprosim. Starý bábě by přece neodmít. Já mám z důchodu nějakou tu korunu ušetřenou, koupim mu za to pěknou velkou čekuládu.“
„Bobi…“
„Čekuládu ne? Tak víno. Koupim mu flašku vína. Červenýho. To je dobrý na krev.“
„Bobi, jsi zlatá, ale já si to tu vyřídím sama.“
„Agátko…“
„Pa, Bobi, dobrou noc.“


Měla jsem pocit, že jsem vůbec nespala. Sestřičku, která mě vzbudila, sotva jsem zabrala, bych bývala nejraději uškrtila. Možná ani taková dobře mířená rána tupým předmětem by nebyla k zahození…
„Dobré ráno,“ výbuch světla nemocniční žárovky mě oslepil a zvonivý hlásek zatahal za uši, až jsem sebou vyděšeně plácla. To jsem samozřejmě dělat neměla. Pokud snad Vtipná a Důležitá nebyly po rozsvícení ještě tak docela probrané, po mém zavytí měly oči jako tenisáky.
„Musíte opatrně,“ usmála se sestřička a podala mi teploměr.
„To snad není nutné,“ protestovala jsem, „vždyť mi nic není.“
„Myslíte vy,“ znovu se usmála, rozdala další dva teploměry a zmizela. Jak se může někdo takhle brzy ráno smát? To bych klasifikovala jako trestný čin!
„To je fakt, že si to myslíte vy. Jak se jednou dostanete doktorům do ruky, hned na vás něco najdou. A když už tu ležíte, to by bylo, aby se jim tu válela dočista zdravá ženská! To prostě nedovolej. Pojišťovna by jim to nezaplatila, víme?“ Vtipná zívala, až jí mandle tancovaly kankán. Přetáhla jsem přikrývku přes hlavu a dělala, že nejsem.
Před ranní vizitou jsem si tiše ouvala do polštáře. Zatracenej chlap jeden pitomej! Vlastně jsem pitomá já. Kdybych si ho nevšímala, nemuselo se mi tohle stát. Navzdory lehké nevolnosti mi hlady mi kručelo v břiše. Bylo mi vysvětleno, že za jedno snídaně bude až po vizitě a za druhé že stejně není oč stát. Vtipné i Duchaplné se to mluvilo, když měly mezi okny nastartovanou šunku od kosti, slunečnicový chléb a domácí koláčky. V mojí mysli i suchý nemocniční rohlík a vyvařené ponožky převlečené za čaj vydaly za představu lukulských hodů.
„Dobré ráno,“ do pokoje nakráčel houf bílooděnců. V čele se kolébal podsaditý růžovoučký pan primář, za ním nebylo možné přehlédnout lékaře, který mě přijímal. On snad v tom špitále bydlí nebo co? Závěr vizity na našem pokoji byl ten, že Duchaplná půjde dopoledne na ultrazvuk, Vtipné nasadí silnější léky a já že mohu domů. Klidový režim, jenž byl mi nařízen, by vyhovoval mumii. Procesí opustilo pokoj. Paní Vtipná se pustila do hlasitých úvah o správnosti rozhodnutí svého ošetřujícího lékaře. Klika cvakla, dveře letí…Klika cvakla, dveře se tiše otevřely a dovnitř nakoukl „můj“ lékař.
„Neutečte mi. Chvíli bude trvat vyřízení formalit. Počkejte na mě před příjmovou ambulancí. Je to důležité,“ mrknul a zavřel dveře.
„Vidite? Já to řikala. Vono to bude všecko jinak. Třeba vám poradí, kam si s tím zajít. Třeba to tady neuměj uzdravit,“ vyděšeně se na mě dívala Duchaplná. Jako bych slyšela Bobi.
„Vám šplouchá na maják! On ji přece balí. Jste snad slepá? Vemte si brejle,“ ťukala si na čelo Vtipná.
„Slepá nejsem a brejle si vzít nemůžu. Včera mi tady spadly z vokna, když jsem tátovi házela psaníčko. On nesnáší špitály. Omdlí, jen vidí doktora na obrázku.“
„Vy taky máte věci,“ kroutila hlavou Vtipná.
Duchaplná jako by ji neslyšela: „No nevim. Nevim. To teda nevim. Von takovej doktor dneska není žádná výhra.“
„Že ne?“ bavily se, jako bych tam nebyla. „To náhodou je výhra! Doktor v domě. Nemusíte čekat u vobvodního štyry hodiny aby vám předepsal aspyrin.“
„To stejně nemusim. Ten si koupim sama.“
„Tak snad mám všechno. Teď ještě propouštěcí zprávu,“ ztěží jsem se narovnala potom, co jsem ze stolečku vytáhla kabelu a naházela do ní telefon, kapesníky a pár drobností.
Erárního andělíčka jsem složila na lůžko. Pánové ve fitku mi naštěstí sbalili tašku s civilním oblečením, takže jsem nemusela ze špitálu odcházet ve svém papouškovském úboru. V něm mě Důležitý přivezl. To musel být pohled pro bohy, pomyslela jsem a představila si, jak se asi nemocniční personál pobavil, když z dlouhého kabátu vymotal téměř nahatou ženskou. Kromě cvičebního dosti výstředního úboru jsem měla už jen ty fusekle a čelenku. Jestli on mi ten lékař nechce napsat doporučení na psychiatrii. Proto o tom nemluví před ostatními pacientkami. Lékařské tajemství. Tajemství, že Agáta Majerová je cvok.
„Vy už jdete? To je škoda, bylo nám tu tak veselo, že jo?“ Duchaplná dokonce upřímně zaslzela.
„Nó, to je fakt. Nad polámaným hřbetem jsem se ještě nikdy tak nepobavila.“
„To bude asi tím, že není váš.“
Shovívavě se usmála: „Je to tu samej žlučník a slepák, v lepšim případě nějaká ta zlomenina. Kromě vás a tý mladý z šestky, co vypadla z vokna když vytírala podlahu, nic zvláštního.“
„Cože?“
„Fakt nic zajímavýho. Ani žádná havárka, žádná rvačka,“ pokývala Duchaplná hlavou a zasněně koukala do zdi.
„Myslím tu, co vypadla z okna. Jak mohla vypadnout z okna, když vytírala podlahu?“
„Jednoduše. Měla na stole tisícovku a jak při tom úklidu větrala, tak jí tim voknem ulítla. No a vona ji chtěla chytit. To víte, tisíc korun, to jsou pěkný peníze. Ty na ulici nenajdete.“
„Pokud ovšem někomu neuletěj voknem, že jo,“ušklíbla se Vtipná.
Smích možná léčí. Ale ne v mém případě. Každý prudší pohyb či zasmání aktivovalo kovaříčky v mojí hlavě. Boule nad pravým spánkem se tvářila, jako by se mi tam chystalo vyrůst třetí ucho. Rozloučila jsem se s Vtipnou a Duchaplnou a zamířila o patro níž, kde mi vystavili propouštěcí zprávu. Když jsem vycházela z budovy vzpomněla jsem si, že jsem měla na doktora Bezinku počkat u ambulance. Ach jo, ta moje skleróza! Ale teď mám pro ni alespoň omluvu.
Doktor Bezinka se po chvilce objevil. Ani bych ho bez erárního pláště nepoznala. V mikině, džínách a zimní bundě vypadal jako docela obyčejný kluk. Odrostlejší kluk. Když mě uviděl, zaradoval se, jako by spatřil pacienta jehož vyrval z náručí zubaté. Rozhlédl se kolem a posadil se vedle mne na tvrdou nemocniční lavici.
„Jak bych to řekl,“ mnul si rozpačitě nos, „chtěl bych vás vidět.“
Tak Duchaplná měla přece jen pravdu.
„Pan doktor Myška už mě ale na kontrolu objednal,“ namítla jsem.
„Myslím to jinak. Rád bych vás viděl soukromně, jestli to je možné.“
Páni, osobní prohlídka?
„Vy máte soukromou praxi?“
Nevěřícně se na mě zadíval a jeho pohled říkal cosi o tom, že jsem chuděra, kterou je nutno litovat.
„Na to, abychom se viděli, musím mít soukromou praxi? Doktor ze špitálu by vám nestačil?“
„Jak nestačil?“
„Tak nevím. Nemám vám tu propouštěcí zprávu zase sebrat?“
Cvak. Konečně mi to došlo a krev se mi vlila do tváří. Podívala jsem se na něho.
„No sláva!“ radostně zavrněl, „já už myslel, že vám to zanechá trvalé následky.“
Tvářila jsem se, jako že se stalo.
„Tak co?“ vyčkávavě na mě hleděl.
„Tak jo,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Dáte mi na sebe telefon?“ sladce se zeptal a rovnou mi podával svou vizitku. Měla oslí rohy, byla teplá a vlhká. Asi nepředpokládal, že ji v ruce bude držet tak dlouho. Začal mi zvonit mobil. Omluvila jsem se a on chápavě přikývl: „Jen si to vyřiďte.“
Číslo na displeji jsem neznala.
„Majerová.“
„Tady Milan Krupička, trenér, studio Krása pohybu. Neruším?“
Jak mu mám říct, že ruší?
„Ne, nerušíte.“
„Chtěl jsem se zeptat, jak vám je. A jestli by vám nevadilo, kdybych se na vás zašel odpoledne podívat.“
„Právě mě propustili. Zrovna hledám číslo na taxíka.“
„Tak ho nehledejte. Vydržte patnáct, dvacet minut. Budu tam.“
To jsem tedy netušila, že studio poskytuje dopravní služby zmrzačeným cvičencům.
Těžko jsem mohla předpokládat, že je doktor Bezinka hluchý.
Nebyl a ani to netajil. „Škoda, chtěl jsem vám nabídnout svůj kočár, pokud nemáte zajištěný odvoz.“
Telefon náhle podruhé zazvonil. Opět číslo, které jsem neznala. Provinile jsem na Bezinku zamrkala.
„Tak co, ještě jste neumřela? Tady je Vokoun.“
„Kdo, prosím?“
„Čeněk Vokoun. Pořád nic? No ten, co neumí parkovat. Co nejí mrtvolky. Co vás zavezl do tý opravny co vopravujou lidi.“
„Vy…“
„Neděkujte mi za zájem. Omylem jsem vám do báglu zabalil svoje doklady a dnes mě chytli čerti. Vypláznul jsem pětibábu.“
„Co jste?
„No nic, mohlo to bejt dražší. Zaskočil bych do toho ústavu navečer za váma, co říkáte? Na který cimře se povalujete?“
„Právě mě propustili, jedu domů…“
„Tak vám k večeru cinknu a řeknete mi, kde přebejváte. Bez těch papírů jezdit je vo hubu. Naschle.“
Doktor Bezinka předstíral, že je trpělivost sama. Kdyby tak hoch tušil, že udělat mi v tu chvíli EKG, naordinuje mi dvojitou dávku elektrických šoků. Dosud o mě měla starost jen Bobi a Klára. A teď - chlapi! A tři! A málem najednou! I když Vokounovi alias Důležitému jde jen o šrajtofli. O co jde Krupičkovi? Jestli snad nevhodnými poznámkami nekazím reputaci podniku?
„Haló,“ zpátky na zem mě přivedl Bezinkův hlas a jeho ruka mávající mi před očima. „Tady jsem.“
„Promiňte,“ vykoktala jsem, „o čem jsme to mluvili?“
„Právě jsem zamačkával slzu nad tím, že jste mi dala košem. Tedy doufám že jen nad nabídkou odvozu domů,“ líbezně se usmál. Měl oči barvy hořké čokolády, neposlušné kudrnaté vlasy téže barvy a legračně zúžený horní ret. Trošku ráčkoval. Přijatelně.Roztomile. Vlastně úžasně.
„Kdy bych vás tedy mohl vidět?“
„Mám neschopenku, nikam nemůžu a i kdybych ji neměla, stejně bych nemohla. Pořád mám pocit, že jsem ještě neslezla z řetízkáče. Navíc kudy chodím, tudy straším,“ ukázala jsem na bouli na hlavě.
„Škoda. Příští týden jedu na den na hory, mohla jste jet se mnou. Minulý týden tam napadl pěknej prašan. Cvičíte, předpokládám že i lyžujete. Máte ráda zimu?“
„Asi vás zklamu. Dostanu kopřivku, když jen otevřu mrazák. A jakmile pomyslím na cvičení, už mě bolí tělo.“
Zasmál se, jako by lepší vtip v životě neslyšel.
„Vy mi připomínáte moji sestru. Ta říká, že být chlap, je použitelná na veškerý sport jako švihák lázeňský na sklizeň brambor…Je to asi hodně troufalé, ale myslíte, že bych vás mohl navštívit?“
Proč jen mi připadá, že se bavím s Láďou Špačkem, s nímž jsem ve sladkých osmi letech sousedce Brožkové nacpala do bot kaktusy a zalepila klíčovou dírku žvýkačkou? Proč mám ten podivný pocit sounáležitosti, který vyvolala společnými silami ukroucená hlava medvěda Brožkovic Kačenky?
„Co když pocházím z mafiánské rodiny? Co když je riziko se k našemu domu jen přiblížit, natož do něho vejít?“
„Chcete říct, že tatík má kolt za pasem a bratr mě uloví do lasa?“
Při zmínce o otci mě nějak přešel humor.
„Ne, to ne. Bydlím s babičkou a ta má slušně vychované mladé muže ráda. Lékaře obzvlášť.“
„A babička nemá zbrojní průkaz?“
„Nemá. Bobi používá zásadně zbraně hodné.“
„Které zbraně jsou hodné? Takové neznám. Já vím, že co zbraň, to pěkná potvora.“
„Zbraň hodná není hodná jako hodná, ale hozu hodná. Bobiinou oblíbenou je talíř ráže dvacet pět centimetrů. Nejraději s cibulákovým vzorem.“
Udělaly se mu ďolíčky ve tvářích, usmál se, nejdřív trošku, potom víc a nakonec se rozesmál.
„Páni, děvče, to je klika, že vás zavezli zrovna do našeho špitálu.“
„Hm. Kdybych byla pečlivější, mohla jsem navázat perspektivní známost na prosektuře.“
„Taky jsme se mohli minout a to bych fakt nerad.“
Než mě svým sdělením stačil uvést do rozpaků, objevil se ve dveřích cvičitel Milan Krupička. Přehlédnout ho nebylo možné. Jeho bicepsy oděné v péřové bundě zatarasily vchod, jímž byli běžně transportování pacienti na širokém nemocničním lůžku.
„Večer mi zavolejte, jestli chcete, a domluvíme se,“ zvedla jsem se v obavě, že by mě Milan Krupička mohl nepoznat. Boule pěkně nakynula a fialovou barvička u oka jsem rozhodně nemohla vydávat za šílený módní výstřelek. Pánové stanuli proti sobě.
„Pan doktor Bezinka, pan Krupička, trenér z posilovny,“ představila jsem je.
Milan Krupička si doktora změřil pohledem vypovídajícím o tom, že kdyby jen trochu vydatněji foukl, doktor se vznese a nebude k tomu ani potřebovat létající koberec...


Copyright © 2007 - All rights reserved. Programming WAMP company