Papoušek v aspiku [2012] 
Žena v (kon)kurzu [2011] 
I doktor je jen chlap [2010] 
Momentálně mladá [2009] 
Žena, s.r.o. [2006] 
Už se o mě neboj [2004] 
Baculky jsou prima [2003] 
Začít znova [2003] 
Ztracené nebe [2002] 
Papoušek na smetaně [2002] 
Vrakoviště lásky [2001] 
Na slzy nebyl čas [2001] 















Už se o mě neboj - Nakladatelství PETRA 2004, vydání 1

Anotace:

Říká se: "Jaký si to uděláš, takový to máš." Že rozvedená žena s dcerou, jejíž výchově z důvodu vlastní nezralosti a jisté dávky sobectví nevěnovala tolik času a pozornosti, kolik by bylo třeba, to moc růžové nemá, je proto celkem logické. Své pochybení plně pochopí při svérázném dívčině osamostatnění se. Než najde s dcerou společnou řeč a život obou se vrátí do normálních kolejí, je nucena pohlédnout pravdě do očí a zjistit, že se dívka živí nejstarším řemeslem na světě a že dokáže odmítat i své narozené dítě.

Ukázka:

Jesica po mě pokukovala a viděla jsem, že je nažhavená vystartovat pro vodítko.
„Budeš tady s Olinkou, hodná holka. Za chvíli se vrátím.“
Že by zrovna jásala, to říct nedalo, ale než být sama doma a dostat vyhubováno za zničené boty, to raději vezme za vděk Olinkou.
„Držím palce,“ usmívala se na mě, „a hlavně nespadni do nějakého kázání či vyčítání. Ať se děje cokoliv, rozumíš? Cokoliv.“
Bylo mi úplně jasné, co mi tím chce říct.
Dorazila jsem na smluvené místo včas. Šárka tam ještě nebyla. Bezradně jsem se rozhlížela místností, přistoupil ke mně číšník. „Je mi líto, madam, ale všechno je zarezervované.“
Náhle se jeho pohled rozjasnil, viděla jsem, že mi kouká někam přes rameno.
„Promiňte,“ jemně mě odstrčil, aby přicházející mohl vejít. Tedy mohla vejít. Byla to Šárka.
„Ahoj kotě,“ vítal ji jak starou známou, „rezervačku máš vzadu u dvojky.“
„Ahoj,“ podívala se na mě.
„Promiňte, to jsem netušil,“ omluvil se a ukázal, abychom se posadily.
Šárce to opět nebývale slušelo.
„Příteli nevadí, že zůstal doma?“
„Příteli?“ posměšně na mne pohlédla.
„Tomu z divadla.“
„Ale mami, snad nejsi tak naivní,“ podívala se mi do očí a mně bylo jasné, že to, nač jsme s Olinkou pomýšlely a ani jedna si netroufla říci nahlas, je pravda. Že Šárce nevadí „huntování těla“, jak to nazvala a že se živí nejstarším řemeslem.
„Jsi spokojená?“ snažila jsem se.
„Proč ne,“ pozvedla skleničku s drahým šampaňským k přípitku.
Za jednu láhev v tomto podniku bych jich v obchodě koupila…..ani jsem se nedopočítala.
„Kde teď bydlíš?“
„Mám pronajatý byt kousek odtud.“
„Takže žiješ sama.“
„Jo, to jo. Ovšem jak se to vezme,“ podivně se zasmála.
„Ale ten člověk z divadla to byl opravdu výstavní kus,“ žvatlala jsem.
„Jo, je pěknej. Ale ujetej. Proč by taky jinak byl sám a neměl alespoň přítelkyni, ne? Platí ale slušně, tak co. Jsou horší.“
Ježíši, co mám dělat. Sedím tu se svou dcerou, poslouchám jak mi vypráví, čím se živí a nemůžu jí říct, co si o tom myslím i když bych nejraději zvracela. Měla jsem pocit, že čeká kdy se neudržím. Vypila dvě sklenky.
„Je to docela psina,“ řekla.
„Co?“
„Pozorovat tě a vidět, jak se to v tobě pere a jak statečně odoláváš.“
„Není to jednoduché.“
„Neboj, jsou i horší věci na světě. Nemyslíš?“
Neměla jsem slov.
„Když to shrnu, nic mi nechybí. Mám kvartýr, spím si do kolika chci, nakoupím si co chci, dokonce si nakoupit všechny ty krávovinky musím, abych pro ty hochy byla zajímavá.“
Byť jsem si tak úpěnlivě přála se s dcerou setkat, teď se ve mně všechno bouřilo a těšila jsem se, až se rozloučíme.
„Šárko, já…..“
„Nech toho. Já vím, že ti to je proti srsti. Ale jinak jsi nedala, než že mě chceš vidět. A co ti mám povídat? Že prodávám salámy v masně, že mám doma pupkatýho chlapa, že se nemůžu dočkat, až budu mít haranta? Neumím si představit, že bych vstávala každej den úderem sedmý, honem fofrem do práce za ušmudlanou desítku. Mám režii padesát tisíc měsíčně. Kdo by mi to dal?“
Co na to říct?
„No, číslo máš, kdybys potřebovala, víš, kde mě najít. Kdybych mobil třeba rozšlápla, tak bydlím…“ a řekla mi adresu.
Vlekla jsem se domů, jako bych vážila metrák.
„Tak co?“ otevřela Olinka dveře, jen uslyšela zaštrachání klíče u zámku.
Zničeně jsem na ni pohlédla, vydechla.
„Takže je to tak, jak jsme si myslely, co?“
Kývla jsem.


Copyright © 2007 - All rights reserved. Programming WAMP company