Papoušek v aspiku [2012] 
Žena v (kon)kurzu [2011] 
I doktor je jen chlap [2010] 
Momentálně mladá [2009] 
Žena, s.r.o. [2006] 
Už se o mě neboj [2004] 
Baculky jsou prima [2003] 
Začít znova [2003] 
Ztracené nebe [2002] 
Papoušek na smetaně [2002] 
Vrakoviště lásky [2001] 
Na slzy nebyl čas [2001] 















Žena v (kon)kurzu - Nakladatelství Metafora 2011, vydání 1

Anotace:

Víte, co je to rána z čistého nebe?
Tak třeba když vám sotva zletilá dcera oznámí, že brzy budete babičkou! A přesně tohle se stane Viktorii, rozvedené porodní asistentce. Rázem se ocitne uprostředojové zóny, kde ještě ke všemu občas vybuchují i trosky jejího milostného života. Nějak to s těmi muži není ono, a to ani když se její bývalý najednou chce stát zase současným a budoucím.
Nebyla by to ale Viki, kdyby se do všeho nevrhala naplno, za podpory svých mile praštěných přítelkyň, které vědí o životě svoje. A tak si nakonec poradí se vším, i se svým příšerným zetěm zvaným fracek…

1 ukázka:

„Jsem v tom.“ Dominika vysíleně dopadla na židli.
„A sakra,“ vypadla mi vidlička z ruky.
Žily jsme spolu samy od té doby, co jsem ji nasoukala do dětských punčocháčků, na záda posadila aktovku a odvlekla do školního zařízení. V našem životě se vyskytovala leda tak babička Rozárka, které stáří přineslo její vlastní svět a hluchotu, a moji rodiče, žijící však na opačném konci republiky. Nebyl nikdo, kdo by mi byl v tu chvíli oporou.
„Co říkala?“ zeptala se Rozárka a točila si ucho do kornoutu.
Položila si na talíř chlebíček a sledovala ho stejně upřeně jako kocour myší díru.
„Co je?“
Vypadala, že spustí pláč.
„Když já nemám příbor.“
„To je jen obložený chlebíček. Na ten příbor nepotřebuješ.“
„To není chlebíček!“ Zabušila pěstičkou do stolu.
Dceřina informace u mě zapříčinila stav připomínající posmrtnou ztuhlost, ze které by mne nevytrhlo, ani kdyby začala Rozárka do stolu kopat. Nevím, co mě vždycky vedlo k přesvědčení, že moje Dominika bude chytřejší než já a nevrhne se do kolotoče mateřství chvíli poté, co překročí práh dospělosti. Doba se změnila, všechno je přece jiné, nebo ne? No asi ne. Nejprve mě potěšila zprávou, že večeři, kterou jsem za účelem oslavy jejích devatenáctých narozenin vařila skoro tři hodiny, jíst nebude, protože jí nějak není dobře. Lhala bych, kdybych řekla že mě to nenaštvalo. V tu chvíli jsem netušila, že bude hůř. Dala mi ještě půl hodiny relativního klidu, kdy jsem si myslela, že to nejhorší, co mě ten večer potkalo, je její dloubání se v chlebíčkách, zákuscích a ovocných salátech, aby nakonec do pusy strčila měsíček rajčete a řekla, že je přecpaná. Jenže bylo hůř. Záhy zezelenala jako petržel a úprkem to vzala na toaletu. Když se vrátila, spočinula na mně pohledem, po kterém bylo její sdělení více méně zbytečné.
„A co budeš dělat?“ Musela jsem se napít, abych byla schopná promluvit.
„Vdám se,“ pokrčila Dominika rameny.
Aha, tak v tom bychom měly jasno. Chodila půl roku s Radkem, prodejcem spotřební elektroniky.
„Co povidá?“ mračila se Rozárka, která neslyšela zhola nic.
„Že bude mít dítě,“ zakřičela jsem.
„Na školách toho chtějí dneska na těch mladejch moc,“ pokývala hlavou a já nebyla v tu chvíli daleka toho jí závidět.
„A co Radek?“ zajímalo mě.
„Ještě to neví, chtěla jsem, abys byla první.“
V tu chvíli se mi hrůzou naježily chlupy na těle. Mám jasno, že jasno není.
„A myslíš, že on to dítě bude chtít?“
„Když si ho zadělal, tak musí nést zodpovědnost.“
Holčičko moje, ten nemusí vůbec nic, pomyslela jsem si. Když jsem Radka poznala a poprvé jsme se spolu pustili do debaty, řekl mi ohledně budoucnosti, že to on neřeší a prostě žije. To prý dělávala naše generace za dob dinosaurů, že všechno plánovala. A tohle stvoření má unést zodpovědnost. Navíc za jiného tvora! Mé pochybnosti ohledně výběru kluka, se kterým chodí, dcera brala stejně vážně jako kuchařka v domově důchodců připomínky babiček na kvalitu houskových knedlíků. Já bych se pro Dominiku bývala rozkrájela, pro její dobro bych se naučila drbat se nohou pod lopatkou, kdyby to bylo zapotřebí. Vytvářela jsem jí pohádkový svět, obložila ji bavlnkou žití, chtěla jsem jí ušetřit všeho zlého. A ona si takhle naběhne. Co jsem udělala špatně?

2 ukázka:

Z nějakého neznámého či snad jen mně utajeného důvodu Radek Dominice imponoval. Její zasněný výraz, vždycky když se objevil mezi dveřmi, v těch svých gatích s rozkrokem mezi koleny a čepicí kšiltem dozadu, jsem znala z animované pohádky o princezně, kterou požádal o ruku princ na bílém koni. Nemám nic proti gatím, i kdyby jejich rozkrok končil třeba u kotníků. Nemám nic proti jakékoliv pokrývce hlavy vyjma punčochy na hlavě zloděje přepadnuvšího benzinovou pumpu. Pokud je však v tomto šatstvu zamotán přítel mojí dcery a padá z něj jedna perla za druhou, víc než lehce zneklidním.
„Zdravim,“ do pokoje nenuceně vešel fracek, zamířil k ledničce, otevřel ji a prohlížel si obsah.
„Co dávaj?“ zeptala se Alice.
„Cože?“
Nechápavě k nám otočil hlavu.
„Co dávaj, že do toho tak zaujatě koukáte?“
„Blbý fóry,“ ušklíbnul se a popadl kus uzeného, které jsem koupila s tím, že druhý den udělám fleky. Z chlebníku vytáhl moje celozrnné rohlíky, kterých se běžně štítí, a se zafuněním dopadl na židli v kuchyňském koutě. Zakousl se do masa a po chvilce přežvykování hlasitě říhl. Alice se znechuceně podívala.
„To nemyslíš vážně,“ sykla na mě. „Když už ta tvoje holka nemá rozum, nemáš ho ani ty? Kde je tvoje soukromí? Kde jsi vůbec ty?“
Slabomyslně jsem se usmála. Miluju svou dceru. Miluju ji tak, že bych kvůli ní dokázala žít v jedné domácnosti i s opičákem. Také jsem to Alici tiše řekla. Stejně tiše odpověděla, že by to zase tak velký rozdíl nebyl.
„Ahoj.“
Fracek ještě nedojedl a mezi dveřmi se objevila Dominika.
„Ahoj, jak ti je?“ pronesla jsem větu, každý den stejnou.
Nadechla se k odpovědi, ale chytila se za ústa a zmizela na toaletě.
„I to je odpověď,“ pohrávala si Alice se skleničkou od vína.
Fracek sundal kalhoty a ve slipech pochodoval bytem. Jeho tenké nohy připomínaly nohy pavoučí. Pak si přesunul židli blíž k nám a dálkovým ovladačem zapnul televizi. Pozvolna jsem začínala chápat hádanku: Co představuje muž v sudu s kyselinou solnou? Vyřešený problém!

3 ukázka:

Přiznávám, že jsem Dominiku rozmazlovala, umetala jí cestičky, snažila jsem se jí po celé ty roky vynahradit absenci otce. I muže na údržbu těla jsem si pořizovala jen jako externisty, abych nenarušila její psychický vývoj. Cizí chlap je cizí chlap. Moji milenci nechápali, proč s nimi randím v tak přísném utajení, jako bych byla pod zákonem.
Zazvonil mi mobil, volal Vadim, můj současný přítel.
„Čau Viki, jsme bez zázemí, Rudolf prodává chajdu.“
Kdepak, dobrých zpráv není nikdy dost. Až na to, že tahle dobrá nebyla. Naposledy jsem vášnivou noc s Vadimem strávila před třemi týdny a zrovna na dnešek se mi zdál erotický sen, v němž jsem si užívala vášně s plyšovým medvídkem.
„Co u tebe?“ dodal.
„Blázníš? U mě jsou mladí. A navíc neexistuješ,“ připomněla jsem mu.
„Ale manžela nemáš.“ Výtka v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.
„Mám dceru. A teď i zeťáka.“
„Promiň, Viki, ale ty se snad snažíš svět přesvědčit, že jsi bezpohlavní bytost.“
„Vadime, nech toho. Říkala jsem ti hned na začátku, že náš vztah je ryze moje soukromá záležitost a že nemám zájem, aby o něm věděl někdo další.“
„Tak nám nezbyde asi nic jinýho než sex v autě.“
To mě rozesmálo.
„Ve tvém, nebo mém?“
Moje Klotylda velikostně odpovídala nákupní tašce a šetřivý Vadim měl kvůli spotřebě vůz, který na silnici připomínal uprchlé autíčko z autodráhy.
„Viki, já něco vymyslím. Takže zítra v šest na konečné?“
Druhý den jsem stepovala na konečné. Vadim dorazil na minutu přesně. Nasedla jsem do vozu.
„Takže?“
„Takže je čas na romantiku.“
Zamířil na silnici třetí třídy vedoucí za město. S přimhouřenýma očima jsem přemýšlela o tom, že romantiku a něžné zacházení ve Vadimově podání jsem ještě nezažila. Inu, bude to duše citlivá.
„Ty kreténe, natrhnu ti prdel!“
Vadimova ruka zakvedlala řadicí pákou. Auto zaúpělo a vyrazilo kupředu jako splašený povoz. Před námi získávalo náskok červené sportovní auto.
„To je výzva, to nemůžu nechat jen tak!“ Vadim se snažil prošlápnout pedál plynu podlahou na vozovku.
„Zastav! Chceš nás oba zabít?“ vřeštěla jsem.
Auto trhavě zastavilo u krajnice.
„Kvůli takovému neomalenci si nebudeme kazit výlet. Kdybych byl ve voze sám, tak hladce by mu to neprošlo. Ovšem sám tu nejsem a moudřejší ustoupí.“
„Kde to jsme?“
„To tak zcela přesně nevím, ale je to tu docela pěkné, ne? Tamhle je nějaký rozkvetlý kopec.“
Pohlédla jsem z okénka. Ve zlomku vteřiny jsem kopec identifikovala jako skládku odpadků. Vadim měl brýle na blízko i na dálku. Než jsem mu stihla prozradit, co vidím, rozjel se. Jako potvrzení mého stále ještě dobrého zraku se před námi vynořil oranžový popelářský vůz a zatarasil nám cestu.
„Další kretén! Oni se tu dneska snad rojí!“ zaúpěl Vadim a stočil kola svého auta na bažinatý okraj cesty.
„Vadime!“ štěkla jsem.
Pohlédl na mě, aniž sundal nohu z plynu. „Chci s tím cuknout trochu ke kraji. Tamhle k těm stromům.“
„Proč?“
„Je tam takový pěkný intímo,“ zaculil se.
Sundal nohu z plynu, vypnul zapalování a zatáhl ruční brzdu. Ve snaze zůstat nad věcí, čili nade mnou, se zapasoval ramenem mezi zpětné zrcátko a stínítko spolujezdce.
„Tady? Vždyť tu jezdí popeláři!“
„Popelářům skončila pracovní doba už dávno, ten tu taky nebyl jen tak,“ trval na svém a pokračoval v započaté demolici vozu. Jako první odpadlo již těžce zkoušené stínítko a následovalo ho zpětné zrcátko. Raději jsem zavřela oči. Každé jejich pootevření mě informovalo o pokračující demoliční činnosti. Vadimova noha kopající do páček blinkrů prověřovala kvalitu plastu a sklopená sedačka pode mnou úpěla jako klouby zasažené pokročilou artrózou. Jenže Vadim byl prostě vášnivý typ. Nejprve jsem měla tisíc důvodů, proč bychom toho měli nechat, ale Vadimova spontánnost mě přemohla.
„Pozor, řadicí páka,“ chabě jsem upozorňovala na ohrožený kus vozu, ale Vadim se jen na chviličku odlepil od mého ramene a zafuněl: „Kašlu na ni, tady teď řádím já!“
Bylo mi tak nějak jasné, že do této chvíle jsem vlastně netušila, co slovo r o m a n t i k a znamená...

4 ukázka:

Koukal na mě tím svým neodolatelným pohledem a já mlčela.
„Je to divný, když něco definitivně skončí. Uvědomuju si věci, které mne dřív ani nenapadly. Opustila mě žena a já už asi tisíckrát zrekapituloval svůj život. Třeba zestárnu sám. Ani mi nebude mít kdo podat čaj.“
„Co podat čaj, ale co třeba zatlačit oči,“ rýpla jsem si.
„Jen si dělej legraci, však tě to taky přejde.“
Přitáhl mě k sobě a přitulil svou tvář k mojí. Když mě políbil, byla jsem na nejlepší cestě se dočista rozpustit blahem.
„Viki,“ vzdychnul.
„Hm,“ vrněla jsem a nechtěla se od něho odlepit.
„Viki, počkej, já takhle… nemůžu… počkej, já se musím trochu otočit…“
„Co je?“
„Bolí mě záda. Moment, vezmu si prášek.“
Pomalu se zvedl, ještě pomaleji se narovnal a sáhl do tašky, odkud vytáhl plato pilulek. Dvě do sebe hodil. Když si znovu sedl a vzal mě kolem ramen, pokřivila jeho tvář bolestná grimasa.
„Víš, jak dlouho už mě nikdo nepolitoval?“
„Ty bys chtěl, aby tě někdo litoval? Snad ne dokonce ženská? Snad ne – já?“
„Jo.“
„Že si ze mě utahuješ? Takovej dravec jako ty…“
„Jo dravec, bejvávalo. Tobě to můžu říct. Před tebou nemusím předstírat, že prášky na bolest jsou vitaminy, jako před nějakou mladou pipinou. Před tebou si nemusím na nic hrát.“
Nebyla jsem si jistá, jestli bych neocenila alespoň malý divadýlko na téma: jsem zdravej i když napůl mrtvej. Dominik se ke mně choval jako k manželce po dvaceti letech.
„Tak ať jsme pořád mladí, úžasní a perspektivní,“ pronesla jsem své oblíbené rčení, zvedla sklínku a cinkla o tu jeho, naplněnou vodou. Dominik nebyl na humor naladěný.
„Mládí je víš kde. Pořád si můžeš myslet, že jsi úžasná a perspektivní, ale na naivitu už není v našem životě místo. Jsme lidé středního věku, Viki, s tím se nedá nic dělat.“
„Lepší pohádka by tam nebyla?“
„Dal bych si víno, až bych brečel. Ale i kdybych si nevzal prášky na záda, stejně bych musel jen opatrně. Mám náběh na žaludeční vředy.“
„Doktor pacientem je to nejhorší, co znám,“ zasmála jsem se.
„To není legrace. A navíc mám ještě vysokej tlak a cholesterol.“
„Člověče, je na tobě něco zdravýho?“
„Je, hned ti to dokážu.“ Povalil mě, vzepřel se na loktech a následně hlasitě zavyl.
„Ježíš, co je?“
„Koleno, občas mi vyskakuje.“
Další půlhodinu jsme strávili zjišťováním, je-li koleno vypadlé, nebo zda si jen tak trochu zaskotačilo a vrátilo se poslušně na své místo.
„Je to dobrý,“ se sykáním prohmatával čéšku.
„To je erotika,“ smála jsem se, neboť jsem sama vypila už víc než polovinu lahve a celá situace mi připadala legrační.
„Dominiku, máš vysoký tlak, artrózní koleno, nemocný žaludek, ale o hlavě jsi nic neříkal,“ smála jsem se čím dál tím víc.
„Proč o hlavě?“
„No prostě - nemůžeš mluvit o něčem jiném?“
„To jistě můžu, ale nezavírám oči před skutečností.“
A tak vyprávěl dál o tom, kde ho bolí a píchá a komu v jeho blízkém okolí je to či ono. Připadalo mi, jako by snad sbíral body potřebné k nasednutí hrobníkovi na lopatu. Večer se blížil a namísto vášnivých polibků se mi od něho dostávalo školení věnovaného prevenci onemocnění kardiovaskulárního systému. To tedy byla vášeň! Když později došlo na milování, trvalo jednu jedinou minutu. Pak se odkulil, a než jsem se stačila zeptat, zda to byla předehra či omyl, začal hlasitě pochrupovat.




Copyright © 2007 - All rights reserved. Programming WAMP company