Papoušek v aspiku [2012] 
Žena v (kon)kurzu [2011] 
I doktor je jen chlap [2010] 
Momentálně mladá [2009] 
Žena, s.r.o. [2006] 
Už se o mě neboj [2004] 
Baculky jsou prima [2003] 
Začít znova [2003] 
Ztracené nebe [2002] 
Papoušek na smetaně [2002] 
Vrakoviště lásky [2001] 
Na slzy nebyl čas [2001] 















Baculky jsou prima - Nakladatelství PETRA 2003, vydání 1

Anotace:

Třináct příběhů ze současnosti, které kupříkladu prozradí, že ne každá žena dokáže říct „ne“ v tu pravou chvíli a nekoupit kupříkladu vysavač v ceně ojetého automobilu, byť jinak má do kapsy stejně hluboko jako do bezedné propasti, další ve svůj velký den, oblečená v bílém a s početným příbuzenstvem v patách řekne namísto „ano!“ nakonec „ne!“, jiné se povede nastávajícího poznat v den porodu a navíc jej dovléci na porodní sál.

Ukázka:

Kruci, zapomněla jsem koupit špekáčky. A rosničky říkaly, že bude krásně. Nevyužít to a pěkně si neočmoudit kousek nezdravé uzeniny by byl hřích,“ vydechla jsem, sotva jsem praštila s těžkými nákupními taškami v předsíni. No, to jsem si tedy, já chytrák, vzpomněla brzy, kárala jsem v duchu sama sebe.
Manžel už byl doma. Avizovaly mi to jeho zablácené boty v předsíni a uzamčená toaleta. Málem jsem už křížila nohy, ale bylo mi jasné, že se to ve mně spíš vstřebá, než že by manžel ukončil svou popracovní seanci dřív, než za půl hodiny. Sakra, to ten víkend pěkně začíná…Stačila jsem poklidit nákup, umíchat vejce, umýt nádobí a teprve pak se ozval neklamný zvuk z toalety, že sezení, to slovo fakt sedí, je u konce. Zvuk vody mi zněl líp než ševelení vánku.
„Co jsi říkala?“ zvesela vpochodoval můj milovaný Milánek do dveří.
„Nic, nic, nic,“ odstrčila jsem ho, ani pusu mu nedala a běžela jsem do té malé místnůstky, která pro mne v tu chvíli představovala rajský kout.
S pocitem lehkosti, jako bych vílou byla, jsem se pak vrátila do kuchyně. Milan seděl u stolu a cpal se žlutým cholesterolem.
„Říkala jsem, že jsem zapomněla koupit špekáčky. O víkendu má být krásně, jaro končí, a ještě jsme na chaloupce nevyzkoušeli ten nový krb.“ Hodila jsem na sebe domácí dlouhé triko a hodlala se pustit do předvíkendových příprav. Jak jen to bylo možné, odjížděli jsme sobotu co sobotu do naší maličké kouzelné chaloupky poblíž Jičína.
„No, víš, Katko,“ lezlo to z Milana jak z chlupaté deky, „tenhle víkend nikam nepojedeme.“
Zaraženě jsem na něho pohlédla. „A proč?“
Kroutil se na té židli tak, že to vypadalo, jako by se mu z těch vajec která pozřel, začala v žaludku líhnout kuřata.
„Jak bych ti to….no…hele, Jirka s manželkou koupil takovej ten chytrej vysavač. A aby k němu dostal ještě nějaké příslušenství za zvýhodněnou cenu, nebo co, doporučil nás, jako potencionální kupce také takové mašinky. Samozřejmě nejsem blázen, abych kupoval vysavač skoro za osmdesát tisíc, ale je to kámoš. To pro něj musím udělat. Vzpomeň, co se nám na chaloupce napomáhal.“
Vzpomněla jsem si na Jirku, jak na svých zádech odnesl dva pytle cementu a dokud nebyla chaloupka hotová, už jsme ho tam neviděli. Mé rozčarování z toho, že nikam nepojedeme, byť už jsem byla natěšenější než veverka na oříšky, bylo převeliké.
„A konkrétně to bude jako jak,“ rezignovaně jsem dopadla na židli.
Přešla mě chuť na smaženici, na opečené špekáčky a na Milana už úplně. Sakra. Sakra a třikrát ještě sakra. Co všechno jsem už vyslechla o podomních prodavačích. O tom, co lidé všechno koupí, neboť byť to dosud nepotřebovali, potom už bez toho rozhodně nemohou dál žít ani pět minut. To se přihodí právě mně, která prohlašovala, že by si přes práh bytu pustila dobrovolně spíš čtyři nosorožce, než takového člověka.
„Káťo, fakt jsem nemohl říct ne. Navíc dostaneš prý od té baby nějakej dárek, nebo co a nakonec vidět to můžeme, ne?“
„Hm, takže abych teď vzala náš stařičký vysavač a donutila ho k výkonu, který bude téměř nad jeho síly. A to jen proto, aby mě nikdo nemohl přesvědčovat, že stroj který předvádí, nemá konkurenci, že?“
K Milanově cti nutno dodat, že vysavače se chopil sám, ještě mi uvařil kafe a vygruntoval celý byt. Nakonec jsem se musela smát. A jak, panečku, bylo uklizeno! Byť náš dědoušek vysavač stál možná tolik, co jedno kolečko od toho nového, supervýkonného, zvládl to opravdu se ctí.
„A to bychom se na to nemohli podívat a pak odfrčet? Snad tu nebude dvě hodiny?“ ještě jsem trochu vzdorovala.
„Ne, dvě ne,“ uklidňoval mě Milan, „asi prý tak čtyři,“ dodal.
Jak jsem se mohla druhý den přesvědčit, nežertoval. Stála jsem mezi dveřmi a tvářila se dost nakvašeně, když šel Milan té osobě se strojem pomoci. No, to bude pěkný pomocník pro ženu, když ho ani neunese, pomyslela jsem si. Po chvíli se mezi dveřmi objevily dvě velké bedny. Jedna měla nohy mužské, druhá ženské. A pěkné. Samozřejmě, byl to Milan a paní Pěkná, jak se představila, když to monstrum odložila. Hned v úvodu nám, jako pozornost věnovala soupravu kuchyňských nožů. Spíš mi svou velikostí připadaly jateční náčiní.
„Tím ji podřízneme a vysavač nám zůstane,“ pronesl šeptem můj šprýmovní muž.
Paní Pěkná se stále mile usmívala. Pomalu jsem tála. Byla to velice příjemná osoba. Navíc byla oblečená přímo dle mého vkusu a když jsem se jí otázala, kde zakoupila ten nádherný béžový svetřík, vůbec se nerozpakovala a pustila se se mnou do debaty o módě. Opravdu byla milá. Mezi líčením módní přehlídky v Paříži a obdivováním našeho příbytku, rozbalila krabice a na světlo boží vytáhla ten zázrak. S Milanem, ještě než zapnula stroj do sítě, stačila probrat výkonnost motoru vozu, kterým přijela. Z toho, jak mu svítily oči, jsem usuzovala, že jí Schumacher propůjčil svůj závoďák. Zkrátka a dobře, než spustila ten zázrak, měla nás omotané kolem prstu oba dva.
„Je úžasná, že jo?“ naklonila jsem se k Milanovi, když odešla do koupelny, aby naplnila jakousi baňku vodou.
„No to víš, nějaká nablblá obludka by to dělat nemohla. A viděla jsi to fáro?“ uznale pokýval hlavou Milan. Jeho výraz mi tak nějak napovídal, jestli on by hoch, nakonec raději nezařízl mne a nenechal si paní Pěknou s jejím vysavačem a autem.
Paní Pěkná nám vysvětlila, že stroj nečistí jen koberce, podlahy, čalounění a záclony, ale super úspěšně vyčistí a provoní i vzduch. Názorně to hned předvedla. Zvolené vůně byly má krevní skupina, získala jsem dojem, že ani u moře vzdoušek nemůže být lepší, než teď u nás v bytě. Po očku jsem si předváděný stroj prohlížela. Vypadal jako malá kosmická loď. Paní Pěkná můj pohled bystře zaregistrovala. „Vypadá krásně, že? Mám doma starší typ, také je pěkný, ale to víte, pokrok jde kupředu a bylo třeba ho vylepšit. Současný model opravdu vypadá tak, že ho směle můžete vydávat za bytový doplněk. Nakonec proč ne, že? Vyčistí vám vzduch, bakterie, mikrobi, roztoči a další zákeřné záležitosti nebudou mít u vás šanci. To víte, obzvlášť v dnešní době, kdy si člověk rozmyslí, aby marodil, to je velké plus. Já vím, je to velká investice, ale věřte, že se zakrátko vrátí.“
Pak se mě zeptala, kdy jsem luxovala naposledy.
„Včera večer,“ nic zlého netuše jsem odpověděla.
„A já vám teď ukážu, JAK jste vyluxovala. Se svým původním, nedokonalým strojem.“
No, když na tmavý hadřík vysypala obsah, který ten zázrak vycucl z našeho večer vyluxovaného koberce, málem jsem hanbou zalezla pod stůl. Tím to ovšem nekončilo. Paní Pěkná se vědoucně usmívala a předvedla, že mám nejen zaneřáděný byt, ale že jsem šmudla i já sama. Měla jsem pocit, jako bych se asi tak rok nekoupala a o existenci mýdla jen četla a už si to ani moc nepamatovala. Na černém hadříku, jímž přejela mou paži, ulpěla šedavo bílá vrstva.
„No Katko,“ zamračeně se na mě podíval Milan.
Nevěděla jsem, kam s očima. Paní Pěkná se zvonivě rozesmála.
„Ale ne, to je v pořádku, to je jen kůže, která se uvolňuje, šupinky opadávají. Ale podstatné je to, že ty šupinky opadávají všude, kde se pohybujete a ponejvíce hádejte kde? No přece v posteli! V lůžku se stávají lukulskou hostinou roztočům. Máte video?“
Na co video, sakra, pomyslela jsem si, právě štítíc se sama sebe. Leč video jsme měli. Vyzvala Milana, aby pustil kazetu, kterou donesla. Řeknu vám, hnus. Ty příšery, které nám prý bydlí v posteli, byly pěkně nafilmované a zvětšené do velikosti titánů. Když jsem si pomyslela, že mezi takovýma potvorama si nic zlého netuše sním své sladké sny, málem jsem se v tu chvíli osypala.
„Milane, kolik jsi říkal, že to stojí?“ šeptala jsem svému muži, když si paní Pěkná odskočila.
„Nevím to přesně, já se o to nezajímal, ale Jirka říkal že snad něco kolem osmdesáti tisíc.“
Tiše jsem hvízdla. „To už je kus auta, ne-li celé, kdyby se člověk spokojil s ojetinou.“
„Jasně, to je nesmysl, kdyby to stálo tak dvacet, no dejme tomu. Pak bych do toho možná i šel.“
„Milane, ale viděl jsi tu hrůzu, co máme kolem sebe? A představ si, až budeme mít děti…“
„No, to si jasně představuju. Splácely by to ještě ony.“
„Neblázni, zdraví máme jen jedno.“
„Katko! Jsi snad rozumná holka ne?“
Krčila jsem rameny. Je to neuvěřitelné, ale během té krátké chvíle, co u nás paní Pěkná byla, ve mně uzrálo rozhodnutí, že já ten vysavač prostě chci. Že ho mít musím, neboť jinak nejsem schopna mezi vším tím svinstvem žít ani přežít.. Paní Pěkná byla na toaletě podezřele dlouho. No, dnes už vím proč. Obvyklý prodejní trik. Jen ať si ryby popovídají, než spolknou návnadu!
„Hele, Milane, vezmu si půjčku, na dovču stejně pojedeme jen na chaloupku. K moři mě to teď vůbec nepotáhne, když můžeme mít takový čistý vzdoušek doma celý rok!“
„Ticho!“ šeptem mě okřikl, „přestaň myslet na blbosti. Je to nesmysl. Nebo snad tvoje babička umřela z důvodu, že takovou krávu kovovou doma neměla? Pokud vím tak ne. Zemřela stářím a bylo jí přes osmdesát! Měj rozum, Káčo, a nech toho.“
„Ne, já to prostě chci.“
V tom se paní Pěkná vrátila. Nabídla, že nám ukáže, že v ložnici máme přeroztočováno. To jsem zavrhla i já. Cizího člověka si do ložnice nepustím.
„Škoda,“ usmála se, „to by jste teprve viděli.“
„Já myslím, že nám to stačilo.“
„A?“ vyloudila na své tváři oslnivý úsměv, že Milan začal tát. Zavčasu se však vzpamatoval.
„Budeme o tom uvažovat. Dejme tomu, že tak za rok by to mohlo být reálné. To víte, je to hodně peněz.“
Srab, řekla jsem si v duchu, je to srab a neřekne jí na rovinu ne. A když tedy on neřekne ne, řeknu já ano. Jako by to tušila. Snad mi četla myšlenky. „Pokud se rozhodnete hned, dáte mi malou zálohu a podepíšete smlouvu, hned vám ho tu můžu nechat.“
To už bylo neodolatelné lákadlo. Vstala jsem, Milanovy posuňky jsem nebrala na zřetel a vytáhla jsem z prádelníku své úspory. Vyrazila jsem Milanovi dech a to natolik, že než se vzpamatoval, byla smlouva podepsaná, uprostřed pokoje trůnil vysavač a paní Pěkná byla fuč.
„Vidíš, jak to bylo jednoduché,“ dorazila jsem ho.
V příštích dnech se mým koníčkem stalo luxování. Luxovala jsem a luxovala a osvěžovala vzduch a nemohla se každý den dočkat, až přijdu z práce a budu se moci s tou svou chloubou pokochat. Mě neopouštělo nadšení pro nový stroj, Milana vztek na mě. A to mu vydrželo čtyři měsíce! Měli jsme tichou domácnost a hlučný vysavač. To byl zatím jeho jediný nedostatek. No, že by mi to bylo jedno, že si mě Milan nevšímá a volný čas raději tráví s kamarády, to říct nemůžu. Začínala jsem trošičku pochybovat, jestli jsem nepřestřelila. Po těch čtyřech měsících jsem přeci jen neluxovala už každý den a splácená částka byla v rozpočtu znát.
Nastal víkend, kdy měl chudáček Hugo, jak jsem ho pojmenovala, zůstat doma o víkendu sám. Špekáčky koupil Milan. Asi proto, aby měl důvod zajít koupit si deset piv a lahev rumu s sebou na chaloupku. Ano, jeli jsme na chaloupku. Milan si potřeboval uklidnit nervy. To se spraví, říkala jsem si v duchu, však až to stráví, bude rád, že Huga máme. V sobotu ráno jsme vše naložili, zamávala jsem Hugovi a vyrazili jsme. Cesta v klidu a – tichu – ubíhala. Zavřela jsem oči, podřimovala jsem. Probralo mne zaškubání a podivný zvuk.
„Do pr….“ Okomentoval zastavení našeho vozítka Milan.
„Co je?“ protáhla jsem se. Pohlédla jsem z okna. Byli jsme asi tak v půli cesty. Co se mi nelíbilo, bylo nebe, na němž se objevily tmavé mraky.
„Co je? Co je? To jsi to neslyšela?“
„No, něco jsem zaslechla,“ připustila jsem. Jelikož jsem byla dosud zvyklá, že si Milan poradil s každým problémem, nevzrušovalo mě to. Milan zvedl kapotu a cosi tam kutil. Asi po deseti minutách začalo pršet. Ale jak! A vypadalo to, že bude pršet pořád a nikdy, ale už vůbec nikdy nepřestane.
„Tak dělej něco, kruci, to tu budeme takhle tvrdnout?“ znervózněla jsem.
„A co mám asi tak dělat, když se ten šmejd rozhodl umřít právě teď a tady?“
„Co, co, to je mi jedno. Ale něco udělej. Jsi chlap!“
„Víš co?“ nakvašeně se na mě podíval. „Chlap, jo? A že bys na chlapovi nechala důležitá rozhodnutí? Když jsem několikrát říkal, že to auto je paštika a že je nejvyšší čas se ho zbavit a koupit novější, to jsem asi chlap nebyl, že. Teď ti totiž nezbyde, než se tak akorát naučit lítat! Běžně ježibaby lítaj na košťatech, ty holt budeš mít nejnovější typ! Huga!“
Venku to vypadalo na konec světa. Navzdory tomu Milan vyskočil z vozu a práskl dveřmi a – do bot. Během pár minut byl pryč. Zůstala jsem v té slotě sama. Uplynula hodinu, dvě, Milan se nevracel. Déšť se trošičku uklidnil. Vylezla jsem z vozu, vzala osobní věci, auto zamkla a postavila se na kraj silnice na stop. Měla jsem strach, ale co jsem měla dělat? Zapustit tam kořeny? Byla už tma, když jsem dorazila k chaloupce. Její okna svítila do tmy. Zmoklá, zablácená, a unavená jsem vešla dovnitř. Milan seděl pohodlně u kachlových kamen, která se příjemně rozehřívala. Teprve v tu chvíli mi došlo, co jsem udělala. Nechal jsem se přesvědčit, nachytat jako školačka. Sedla jsem na lep pěkné paní Pěkné.
„Milane, prosím tě, nezlob se. Fakt, nezlob se. Já ten krám splatím, třeba ho pak prodáme. Vezmu třeba navíc nějaký úklid, nebo něco, abys mohl koupit nějaké to auto….“ Brečela jsem, jak malá holka. To napětí mezi námi trvalo už dlouho.
„Pojď sem, ty draku,“ vyzval mě a promočenou, tak jak jsem byla, si mě posadil na klín.
A já brečela a brečela a nemohla jsem přestat.
„No tak, nějak bylo, nějak bude. Tak se holt trochu uskromníme, tu paštiku se pokusím opravit, nějak to zvládnem. Ale Katko, prosím tě, slib mi, že už nikdy neuděláš takovou nepředloženost.“
A já brečela zase. Tentokrát navíc dojetím. Kamna se krásně rozehřála, my vytáhli ze sklípku láhev červeného, kterou jsme si tam schovávali na horší časy. A strávili jsme nádherný večer. Povídali jsme si a povídali, jako bychom chtěli dohnat celé ty čtyři měsíce. Druhý den soused zavezl svým autem Milana pro toho našeho povstalce. Na místě se auto nepodařilo opravit, ani zpojízdnit, takže ho přitáhli na laně. Celou neděli se v něm spolu vrtali, já vyvářela, plela záhonky, na Huga jsem ani nevzpomněla. Soused byl šikulka stejně jako Milan, takže společnými silami auto opravdu opravili.
„Jo, kdyby to byla nějaká moderna, co je už samá elektronika, to by holt byla smůla.“
„Já to pořád říkám, všechno špatný, pro něco dobrý,“ smál se Milan. „Nakonec fakt ještě štěstí, že máme tuhle vykopávku, co se dá opravit skoro na koleně.“
„Na kolenou,“ dodala jsem a pohlédla na souseda.

„Hele, Katko, dala jsem na tebe typ jedný ženský, prodává ovčí přikrývky. Nepotřebuješ na to pak už ani žádné povlečení. Je to zaručeně děsně zdravý a co do toho investuješ, se ti za chvíli vlastně vrátí,“ zanedlouho mi sdělila kolegyně Romana.
„Jo přikrývky? No, tos mě fakt potěšila,“ ironicky jsem pronesla já. Kolegyně ironii nepostřehla.
„Viď? Já si říkala, že vy jste taková moderní rodina, když už máte i ten vysavač.“
Když pak paní „Ovčí přikrývka“ u nás bez ohlášení zazvonila, poděkovala jsem jí za nabídku a slušně ale důrazně jsem jí sdělila, že nekoupím ani přikrývky, ani loď, ani tank. Milan mě z kuchyně slyšel a když jsem za ní zavřela dveře, rozchechtal se na celé kolo.
„No, vidím, že tě Hugo docela vyléčil. Tebe už jen tak někdo nenachytá!“


Copyright © 2007 - All rights reserved. Programming WAMP company