Papoušek v aspiku [2012] 
Žena v (kon)kurzu [2011] 
I doktor je jen chlap [2010] 
Momentálně mladá [2009] 
Žena, s.r.o. [2006] 
Už se o mě neboj [2004] 
Baculky jsou prima [2003] 
Začít znova [2003] 
Ztracené nebe [2002] 
Papoušek na smetaně [2002] 
Vrakoviště lásky [2001] 
Na slzy nebyl čas [2001] 















Začít znova - Nakladatelství PETRA 2003, vydání 1

Anotace:

Dvanáct příběhů, které se s menší či vetší obměnou mohou přihodit každému z nás. Humorné, dojemné i těžko uvěřitelné příběhy, které píše sám příběh. Některé z nich vyšly v oblíbeném časopise Napsáno životem.

Ukázka - Ford na vodu nejede:

„Mám obrovský problém,“ sdělila jsem kamarádce Štěpánce, „přišla jsem o manžela, což je samo o sobě důvod k uspořádání oslavy srovnatelné s oslavou babiččiných stoletých narozenin, ovšem ztráta vozu je pro mě bolestná.“
Štěpánka si posunula brýle na nos.
„A?“
To jediné písmenko vyslovila takovým tónem, že mne nenechala na pochybách že ví, co bude následovat a co si o tom myslí.
„Prostě si nutně musím auto co nejrychleji obstarat.“
Pokývala hlavou a vševědoucně vzdychla:“Že už víš, k čemu je to kolo vpředu co s ním točíš a taky že ty pedály tam dole nejsou trenažér chůze ještě neznamená, že můžeš auto vlastnit. Ty! Ty, která nepoznáš že jedeš po prázdném kole a nad rozsvícenýma kontrolkama na mazání, dobíjení a doplnění paliva se dokážeš upřímně radovat, jak je to najednou v tom autě hezké! Ty si můžeš vůz tak maximálně půjčovat, nejlépe od nějakého automechanika, který po tvé půlhodinové vyjížďce provede generálku.“
„Tedy Štěpánko, to si říkáš kamarádka? Ty jsi úplně normálně devítihlavá saň za kamarádku převlečená.“
„Žádná saň, má milá. Jsem bohapustý realista. Navíc tě znám a to dobře.“
„Zmlkni, Vševěde, já prostě to auto potřebuju a basta. Mám zaručeně dobrý typ na jeden autobazar. Nechci slyšet co si o tom myslíš ty. Ještě budeš slintat, abych tě svezla. Mám jen jedinou otázku – půjdeš se mnou nějaké roztomilé přibližovadlo vybrat?“
Plácla se do čela:“Komu není rady, tomu není pomoci.“
Hned druhý den jsem za doprovodu své nejlepší přítelkyně do bazaru vyrazila. To byla krása! Jedno nablýskané vozítko vedle druhého. Nevěděla jsem, kam se podívat dřív.
„Máte přání, dámy?“ přitočil se k nám hbitě usměvavý prodejce.
Štěpánka se zachmuřila jak listopadový podvečer a palcem ukázala na mě.
Usmála jsem se:„No ano, máme přání. Auto!“
V tu chvíli mi Štěpánka šlápla na palec, dloubla do žeber a sotva slyšitelně mi zasyčela do ucha:“Myslíš snad, že tu prodávají rohlíky?“
„Jistě, auto,“ nedal na sobě nic znát, „a jaké by mělo být?“
No počkej, teď ti ukážu, pomyslela jsem si. Nadechla jsem se a s výrazem světáka jsem odpověděla:“Červené.“
„Aaano,“zablekoval - nevím proč prodejce, „červené. Červených vozů tu máme víc. Jaká by to měla být značka?“
Slyšela jsem o různých značkách, zejména dopravních. O těch mi velice často cosi vyprávěl můj exmanžel, když jsem náhodou řídila náš společný vůz já. Ale co má co dělat značka s mým červeným vozem? Asi jsem mlčela dost dlouho, protože bez toho, abych mu odpověděla znovu zaútočil:“A jaký obsah si přejete?“
Sakra, obsah. To ví snad každý.
„Standard. Sedačky, volant, nic zvláštního. Snad by tam mohlo být rádio. Jinak bych si musela zpívat a to mi moc nejde.“
„A k jakému účelu budete vůz používat? Soukromě, nebo snad služebně?“
„Soukromě.Život bez auta si neumím představit.“
„Mohu se zeptat, co děláte?“
„Jsem programátorka,“ usmála jsem se.
„Aha,“ vydechl a poznamenal cosi o tom, že to vysvětluje mnohé.
„Myslíte, že vám bude postačovat litr, nebo si přejete dvoulitr?“
Opravdu jsem nevěděla o čem mluví a Štěpánka, potvora jedna zatracená, od nás už před chvílí odešla. Prohlížela si vozy na opačném konci bazaru.
„Ještě mi tedy povězte, jakou máte cenovou představu.“
V tom jsem měla jasno úplně. Viditelně ho to potěšilo. Rozesmál se. Když ho to přešlo, mrknul na mě:„Myslím, že bych tu něco pro vás měl.“
Zavedl mě k malému roztomilému autíčku.
„Tahle krasavice čeká jen na vás. Je to sice ročník trochu postarší, ale to víte. Nakonec nejlepší polívka je ze starý slepice, že jo?“
Bylo mi sympatické, jak je vtipný.
Pokračoval :“A za ty prachy… je to diesel, jezdí na naftu. Ještě ušetříte!“
Smálo se na mne malé červené autíčko. Rázem jsem se do něj zamilovala. K čemu Štěpánčiny rýpavé poznámky, ať tam tu rachotinu nechám a uteču, dokud je čas.
A tak jsem vlastnila své první auto. Radost mi nezkalilo ani to, když po pár týdnech začalo trucovat. Když byla mlha, namísto jízdy poskakovalo, ledva zapršelo, nejelo vůbec. Poplácala jsem ho většinou po blatníku, roztáhla deštník a spěchala na autobus. No co, já mám taky své nálady.
„Ty jsi opravdu cvok. Dej tu popelnici do sběru a uvidíš, že si oddychneš,“ neodpouštěla si své poznámky Štěpánka, když jsem mokrá, zablácená a s hodinovým zpožděním přibíhala kdykoliv když pršelo do práce.
„Čistá závist kočičko,“ oklepala jsem se jak mokrý pes a usedala ke klávesnici s tím, že až pršet přestane, bude zase dobře.
Stala jsem se totiž na tom malém červeném autíčku citově závislá. Byl to můj miláček, moje zlatíčko. Mělo i své jméno - Puňťa. A že mě nechávalo v úzkých když jsem to zrovna vůbec, ale vůbec nepotřebovala? Život je třeba brát s nadhledem.
„Vždyť je to jen ženská, co chcete. Ta je ráda, že si nezaplete ruce do volantu. Taky jí v tom bazaru mohli prodat autíčko šlapací a ani by to nepoznala. Viď, Barbaro?“ smál se mi do očí kolega Karel.
„Karlíčku, trhni si. To je totiž naprosto speciální auto pro naprosto speciální ženskou, ale tomu ty nemůžeš rozumět. To víš, jsi jen chlap,“ nedala jsem se.
Docela věřím tomu, že bych jeho škodolibých poznámek zůstala ušetřena, kdybych už několikrát neodmítla pozvání na večeři „jakou jsi Barbaro určitě ještě nezažila“. Ve svých dvaatřiceti mám padesátpět kilo, míry devadesát – šedesátpět-devadesát, dlouhé černé vlasy do pasu a o takováto pozvání nemám nouzi. Jenže na takovéto Karlíčky zvědavá nejsem. To bych šla z bláta do louže a o to tedy rozhodně nestojím.
Po jednom obzlášť náročném pracovním týdnu se vydařil víkend jak malovaný. Abych si sluníčka užila co nejvíc, ve spěchu jsem do sebe ráno nasoukala rohlík, seběhla před dům, sedla do Puňti a vyrazila. Jela jsem do neznáma, kochala se krajinou a čekala jsem, až natrefím na místečko, kde by stálo za to zastavit. Jela jsem hodinu, jela jsem dvě. Náhle Puňťa zakašlal, zaškubal a jakoby se mu nějak nechtělo jet. Nejprve jsem to přičítala mírnému kopečku. Pak jsem stáhla okénko a vystrčila ruku ven, abych se ujistila, že ani neprší, ani nesněží, ani nepadá omrzlice. Bylo sucho. Naprosté. Jak jsem posléze zjistila, i v Puňťově nádrži. Stála jsem na krajnici u vydechlého Puňti a poprvé mu dávala co proto.
„Neřáde nevděčnej. Člověk tě vyveze na zdravej vzduch a ty mu provedeš za odměnu tohle. No. Co teď budeme dělat? Co? Na vzduch asi nepojedeš, co?“
Kopala jsem do kamínků u silnice, žvýkala stonek jakési trávy a pozorovala bílé beránky na nebi. Já jsem snad na konci světa, napadlo mě když uplynula čtvrthodinka a kolem dosud neprojelo ani jediné auto.
„No tak,“ škemrala jsem s pohledem upřeným na nebe, „alespoň koňský potah. Přece mě tu nenecháš bídně zhynout.“
Má slova byla vyslyšena. Ovšem pozor, nebyl to koňský potah, ale nebylo to ani vozítko ledajaké! Zastavil u mne černočerný ďábel, nablýskaný krasavec. Vpředu se skvěla značka FORD. Muž, který z něho vystoupil už ovšem ďábla nepřipomínal ani vzdáleně. Také proč, že, když to byl v u chvíli vlastně anděl seslaný z nebe.
„Došlo mi palivo,“ vykouzlila jsem úsměv číslo osm.
„Jistě, to není problém, krásná vílo. Zamkněte ten svůj poklad a já vás svezu k nejbližší čerpací stanici.“
Pohladila jsem Puňťu, zamkla ho a nasedla. Jako spolujezdec jsem si v tomto voze tedy rozhodně neodpočinula. Řidič věnoval téměř veškeré pohledy mně a sledování vozovky před autem se pro něho stalo záležitostí okrajovou. Výsledkem bylo, že jsme asi dvakrát málem mohli sbírat rovnou z vozu houby. Když se vůz s prudkým trhnutím vrátil podruhé na silnici kam patřil, spatřila jsem u cesty značku čerpací stanice s tím, že na nás čeká za 2000 metrů. Oddychla jsem si. Předčasně. Černý ďáběl náhle ztratil tah, chvíli ještě trpěl ve smrtelné agonii a najednou vydechl úplně.
„Co to, proboha, může být?“
„Co takhle rozdělovač, cívka, karburátor…“ lovila jsem v paměti názvy součástek, o nichž jsem kdesi cosi zaslechla, ale ve skutečnosti jsem toho o nich věděla asi tolik, co eskymák o pomerančích.
„Tak se podívejte do motoru, vy si s tím určitě poradíte,“ pobízela jsem ho.
Zbytečně. Ukázalo se, že neví, jak se do motorového protoru má dostat. Teoreticky bych měla propadnout hrůze, že tu zhyneme hlady a žízní a až po čase náruživí houbaři najdou v mechu naše oklované mrtvolky. Prakticky jsem se ovšem nevýslovně zaradovala, že jsem narazila na člověka, který toho ví o svém voze ještě míň než já a navíc že to je jedinec rodu mužského. Rázem se mi i tak vcelku dobrá nálada ještě vylepšila. Jak jsem tak byla v tom radování, pohlédla jsem na přístrojovou desku.
„Už vím, co tomu je,“ dusila jsem v sobě smích opravdu usilovně.
Tázavě na mne pohlédl.
„Taky vám došlo palivo.“
Pak jsem to nevydržela a rozesmála jsem se nahlas, až jsem vyplašila místní ptactvo. Drobný muž rázem ztratil masku svůdce a odevzdaně usedl do vozu.
„Co teď?“
„No co by,“ uchopila jsem situaci do svých rukou, „počkáte tady, já zajdu k pumpě. Něco mi tam snad na palivo půjčí a do hodinky bych mohla být zpátky.“
Souhlasil a já měla pocit, že není daleko od toho, aby se rozplakal. A tak jsem vyrazila. Netrvalo mi to ani tak moc dlouho a stála jsem před obsluhou čerpací stanice. Ochotně a za malou zálohu mi zapůjčili plechovou konev, do níž jsem natankovala deset litrů nafty a namířila jsem si to zpět. Vrcholným výkonem toho malého mužíčka bylo, že dokázal otevřít nádrž. Spokojeně jsem tam naftu nalila.
„Uff, hotovo,“ oddychla jsem si.
„Co vám dám?“
Vyřkla jsem částku.
„To je ale málo, za deset litrů.“
„Jak to málo? Je to naopak ještě míň, než u nás ve městě. Vždycky naftu platím plus minus takhle.“
Náhle zesinal. Nechápala jsem proč.
„Nnnafftu…..naftu?“
„Jasně, naftu. Nebo vám to snad jezdí na plzeňský prazdroj?“
„Ženská! To auto má katalyzátor! To jezdí výhradně na natural!“
Stále jsem ještě nechápala rozsah napáchané škody.
„No a? Pro jednou se snad zas tak moc nestane…“
Vypadal, že se chystá mě zaškrtit a navzdory své postavě že toho bude i schopen.
„Tak se tak nemračte. Radši tedy přemýšlejte, co uděláme,“ dotírala jsem smířlivým tónem.
„Já vám řeknu, co teď uděláte,“ hřímal, „teď hned se seberete, dojdete znovu k té pumpě a zavoláte na tohle číslo. Mobil se mi vybil a nabíječku do auta jsem zapomněl doma.“
Tím mě rozesmál tak, že jsem nemohla přestat. Usedl do vozu a kdyby bylo schopno jezdit namísto na benzin na zlost, vystřelilo by z místa jak raketa.
No, došla jsem k čerpačce, pomoc jsem zavolala, řekla bych, že jsem osazenstvo pumpy velmi pobavila. Dokonce natolik, že mi jeden z nich – ten, co se smál nejvíc, natankoval další konev, naložil mě i s ní do svého vozítka a dopravil mě k Puňťovi. U černého ďábla jsme přibrzdili, v letu jsem ubezpečila zasmušilého pana řidiče, že pomoc je na cestě a že mu mockrát děkuju.
Punťa pak spokojeně zachrochtal, zatřásl se a vydal se se mnou za dalšími zážitky. Prostě se spolu nenudíme.


Copyright © 2007 - All rights reserved. Programming WAMP company