Papoušek v aspiku [2012] 
Žena v (kon)kurzu [2011] 
I doktor je jen chlap [2010] 
Momentálně mladá [2009] 
Žena, s.r.o. [2006] 
Už se o mě neboj [2004] 
Baculky jsou prima [2003] 
Začít znova [2003] 
Ztracené nebe [2002] 
Papoušek na smetaně [2002] 
Vrakoviště lásky [2001] 
Na slzy nebyl čas [2001] 















Ztracené nebe - Nakladatelství PETRA 2002, vydání 1

Anotace:

Pro letušku Barbaru je vždycky a za všech okolností práce na prvním místě a proto jí plně vyhovuje nezávazný vztah s plastickým chirurgem Jindřichem. Po šokujícím setkání Barbary s Jindřichovým synem však dostává tento vztah povážlivé trhliny. Své místo v Barbařině životě si pomalu ale jistě získává pilot Martin Limberk, který v ní po dlouho dobu vyvolával antipatie. Otázkou je, zda si dokáže poradit ve vztahu s Barbarou stejně dobře, jako s dopravním letadlem, zvláště poté, co se Barbara díky těžkému úrazu ocitá v krizi, která jí přinutí výrazně změnit žebříček životních hodnot.

Ukázka:

Na Ruzyni to profukovalo, začalo drobně poprchávat. Barbara stála na stanici autobusu a stejnokroj letušky jí před chladem příliš nechránil. Přivřela oči a vrátila se v myšlenkách o pár hodin zpátky. Na Krétě pálilo sluníčko, vítr tam foukal také, ale na rozdíl od chladného pražského vzduchu byl příjemně teplý. Celá posádka se na Krétě nezdržela dlouho. Jedna várka turistů na ostrov, chvíli pauza v níž bylo letadlo uklizeno, natankováno a připraveno na zpáteční cestu, druhá várka opálených a spálených turistů zpátky do Prahy. V časných ranních hodinách se jí cestou na letiště porouchalo auto. Její plechový miláček začal na dlouhé rovince kousek před Šárkou stávkovat. Chvíli škytal, poskakoval, až se zastavil úplně a na otočení klíčkem reagoval tak, jako by se startérem neměl nikdy nic společného. Nezbylo jí, než ho odstavit a mávnout na taxíka.
„Jen počkej ty mizero. Až se vrátím, půjdeš do servisu. A to si piš, že se tam s tebou mazlit nebudou!“ Plácla vozítko po boku a přesedla do prostorného vozu taxislužby. K předletovému briefingu se dostavila právě včas. Když zjistila, že letu šéfuje kapitán Limberk, nálada jí o pár stupňů klesla. Porouchaný vůz se už nejevil jako drobná kosmetická vada na kráse dne, ale tento původně ne příliš velký problém rázem narostl do velikosti hromadného neštěstí. Co jsem komu udělala? Za co jsem zase trestaná? Neutuchající Limberkův elán, suverenita a přemíra energie jí až popuzovaly. Měla sice ráda rozhodné a energické lidi, jimiž piloti se kterými dosud spolupracovala téměř bez výjimky byli, ale Limberkovo vystupování bylo navíc poznamenáno něčím, co nedokázala přesně definovat a co sama pro sebe nazývala kořením arogance. Jak velmi se lišil od pohodového kapitána Peroutky, s nímž byl každý let pohodovou záležitostí. Kapitán Peroutka byl už trochu v letech, veškerý dámský personál oslovoval zásadně „děvčátka“ a za celou dobu spolupráce s ním nepamatovala, že by měl někdy jinou náladu, než dobrou. Už při startu zjistila, že ranní anabáze s vozem zřejmě odstartovala typ dne, který se nazývá „den blbec“. Mezi cestujícími byli mladí manželé s asi tříletým dítětem, jehož neutuchající řev směle konkuroval řevu motoru startujícího letadla. Narozdíl od motoru se dítě neztišilo. Po hodině si při pohledu na řvoucí, vztekající se a kopající dítě s nepatrným povzdechem vzpomněla na Herodese. Byla přesvědčená, že o malém vzteklounovi už zcela určitě ví i velký pes v přepravce v zavazadlové části letadla. Co však bylo horší, než nezvladatelné dítě byl fakt, že jeho rodiče tato skutečnost nechávala naprosto v klidu a na podrážděné reakce spolucestujících reagovali výsměchem. Barbara zachovávala profesionální úsměv, snažila se dítě zabavit, uklidnit, ovšem s nulovým výsledkem. Oba rodiče jí jasně dali najevo, že o pozornost, kterou věnuje jejich dítěti, nestojí a že jim je nepříjemná. Při každé návštěvě pilotní kabiny na ni Limberk pohlédl pronikavým rentgenovým pohledem. Byla to vždy jen chvilka, ale měla pocit, že před ním stojí nahá, nebo v lepším případě v průsvitné noční košili. To určitě nebylo nic, co by její náladu vylepšilo. Cesta zpět z Kréty byla relativně klidná. Po přistání, když všichni pasažéři opustili letadlo, se při vyřizování formalit opět setkala s Limberkovým, pro ni ne příjemným, pohledem. V rychlosti si splnila všechny povinnosti a už se viděla doma, v posteli, nejlépe s pěknou rozečtenou knížkou. Ve skrytu duše doufala, že letů, které bude pilotovat Limberk a na které vybere počítač zároveň i ji, bude v budoucnu co nejméně. Když se nad ním zamyslela, uznala, že fyzicky je to přitažlivý muž. Urostlý, široká ramena a úzké boky, ani deko navíc.Tmavé černé vlasy, hnědé oči, hranatá brada. Uniforma jeho příjemný vzhled jen podtrhovala. Ten chlap měl jiskru. Přesto by Barbara dala přednost všem ostatním pilotům které znala. Natolik se v jeho přítomnosti necítila dobře. Zvláštní na tom bylo, že ten podivný pocit z něj měla většina letušek. Z úvah jí vytrhl brzdící autobus. Ani si nevšimla, kolik lidí se postupně sešlo na zastávce. Autobus byl plný. Nepřekvapilo jí, když smějící se parta mladých lidí, která cestou přistoupila, po ní vyžadovala občerstvení s tím, že se ale nemají čím připoutat….Jejich veselí jí po náročném dni přišlo vhod. Konečně se ocitla doma. Vystoupala do svého podkrovního bytu nad pátým patrem starého cihlového domu. Odemkla vchodové dveře a první co uviděla, byl její kocour Jonáš. Jonáš nebyl náročný. Vystačil si sám. Když byla doma, byl spokojený, rád se mazlil a spal u ní na klíně. Pokud byla na cestách, vzal to na vědomí aniž hnul vousem. Dál si bydlel ve svém pelíšku, kočičí toaletu, kterou bez výhrad používal měl stále k dispozici a hodná a spolehlivá paní Čiháková z pátého patra mu nosila mléko a dávala pozor, je-li vše jak má být.

„Dneska budu nalítaná víc než netopejr,“ odfoukla si ofinu nová kolegyně, drobná a křehce působící Marcelka.
Barbaru to rozesmálo. Tohle o pár let mladší děvče, než byla ona sama, jí padlo do oka už při minulém letu, kdy se s ní setkala poprvé. Právě vítaly na palubě pasažéry dopoledního letu do řeckých Athén. Byl do klasický let za dovolenou.
„Moment, pusťte mě, hej, slyšíte? Pusťte mě,“ dral se odzadu k předním řadám pán s batohem na zádech.
„Typická výbava,“ uličnicky mrkla Marcelka na Barbaru. Než mu stačila vyjít v ústrety a požádat ho, aby batoh sundat, urychlil dobře mířenou ranou svého zavazadla dosednutí jednomu pasažérovi na místě hned vedle uličky.
„Sakra chlape, máte rozum?“ zvedal se nedobrovolně usazený muž, zatímco nositel batohu otáčeje se po hlase ho srazil do sedadla podruhé.
Barbara muže s batohem zastavila, vyzvala ho, aby jej sundal a pak mu s profesionálním úsměvem ukázala cestu k sedadlu. Za ním si to cupitala nevelká ženuška s pudlí trvalou na hlavě. Barbara se počala věnovat svým povinnostem, ze kterých jí vytrhl pištivý hlásek právě této ženy. Zápasila marně s dvířky úložného prostoru nad hlavami cestujících, nápis PUSH – tlačit, jí nic neříkal.
„Hele, Fandó, vono se to ňák šprajclo, kde máš ten nožejk?“
A Fanda se hbitě počal šacovat.
„No páni,“ chytla se za ústa Marcelka.
Barbara urychleně ženě vysvětlila, že se to nešprajclo a batoh, který málem muži o pár řad dál způsobil otřes mozku, umístila, kam patřil.
„Ale von je Fanda šikovnej, slečno, von s tym nožejkem opraví všechno. Kdybyste něco potřebovali, klidně řekněte. Že jo, Fando?“
„Je tohle vůbec možný?“ chechtala se pak v kuchyňce Marcelka.
„Je přesně vidět, že jsi nováček,“ ohlédla se po ní Barbara.
„A kdybychom to neviděli, chlap nám tu odmontuje půl letadla,“ prskala Marcelka.
„Slečno, slečno!“ ozval se po chvíli známý hlas.
„Klusej,“ kývla na ni Barbara, která se právě chystala do kokpitu.
Když se vrátila, Marcelka stála v kuchyňce, chechtala se a pila džus. „To mám místo panáka.“
Na otázku v Barbařiných očích vysvětlila: „Víš proč nás volala? Vyšla si na procházku letadlem a zahlídla, že se klapky na křídle hejbou. Vyděsila nám půl letadla, že to máme rozbitý.“
„Fanda by to spravil,“ uchechtla se Barbara.


Copyright © 2007 - All rights reserved. Programming WAMP company