Eva Brabcová - spisovatelka

Čekala jsem, až se Vladimír vrátí od majiteli bydlícího za kopcem a kupní smlouvu bude před mýma očima trhat na maličké kousky, bude mě objímat a chlácholit a říkat, že se moc omlouvá, že takové prostředí je vhodné pro Marfušu a všechny odnože Krakonoše, ale nikoliv pro křehkou ženu. Opravdu se vrátil, v ruce držel papír. S pusou od ucha k uchu křičel na celé kolo, až plašil v okolních lesích zvěř.

„Je to naše! No fakt! To je paráda, Vilmo!“

Dal mi pusu na zvětšující se bouli a tím ji zamáčkl, radostně mě plácl po rameni, takže k vymknutému kotníku málem přibylo vykloubené rameno a produsal kolem mne do patra nahoru. Vyskákala jsem po jedné noze do dvora a krom šumění větříku, cvrlikání ptáčků a občasného zaržání koně kdesi v dáli, jsem slyšela Vladimíra.

„To je super! Ten komín je vyvalenej jenom z půlky! Ty pavučiny jsou tlustý jak hadr na podlahu, no to je krása! Kruci, jauvajs, trám pitomej....Sakra, to mám radost!“

Nejprve jsem se rozhodla, že si popláču a polituji se, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Jenže jak jsem tam tak na zápraží seděla, počala jsem vnímat, že i přes Vladimírův bas a ozvěny přírody je tam ticho, kterého v Praze nedocílím ani když utemluju okna, dám si špunty do uší a na hlavu dva polštáře. Pokroucená stará hrušeň mi mávala svými artrózními větvemi a šeptala, že by neměnila a že to tam je fakt moc fajn. Jo jo, ta stará hrušeň, kterou jsem si zamilovala, ta vlastně za to může. Ještě, že to mám na koho svést.

1. ukázka:

 

„Jsem v tom.“ Dominika vysíleně dopadla na židli.

„A sakra,“ vypadla mi vidlička z ruky.

Žily jsme spolu samy od té doby, co jsem ji nasoukala do dětských punčocháčků, na záda posadila aktovku a odvlekla do školního zařízení. V našem životě se vyskytovala leda tak babička Rozárka, které stáří přineslo její vlastní svět a hluchotu, a moji rodiče, žijící však na opačném konci republiky. Nebyl nikdo, kdo by mi byl v tu chvíli oporou.

„Co říkala?“ zeptala se Rozárka a točila si ucho do kornoutu.

Položila si na talíř chlebíček a sledovala ho stejně upřeně jako kocour myší díru.

„Co je?“

Vypadala, že spustí pláč.

„Když já nemám příbor.“

„To je jen obložený chlebíček. Na ten příbor nepotřebuješ.“

„To není chlebíček!“ Zabušila pěstičkou do stolu.

Dceřina informace u mě zapříčinila stav připomínající posmrtnou ztuhlost, ze které by mne nevytrhlo, ani kdyby začala Rozárka do stolu kopat. Nevím, co mě vždycky vedlo k přesvědčení, že moje Dominika bude chytřejší než já a nevrhne se do kolotoče mateřství chvíli poté, co překročí práh dospělosti. Doba se změnila, všechno je přece jiné, nebo ne? No asi ne. Nejprve mě potěšila zprávou, že večeři, kterou jsem za účelem oslavy jejích devatenáctých narozenin vařila skoro tři hodiny, jíst nebude, protože jí nějak není dobře. Lhala bych, kdybych řekla že mě to nenaštvalo. V tu chvíli jsem netušila, že bude hůř. Dala mi ještě půl hodiny relativního klidu, kdy jsem si myslela, že to nejhorší, co mě ten večer potkalo, je její dloubání se v chlebíčkách, zákuscích a ovocných salátech, aby nakonec do pusy strčila měsíček rajčete a řekla, že je přecpaná. Jenže bylo hůř. Záhy zezelenala jako petržel a úprkem to vzala na toaletu. Když se vrátila, spočinula na mně pohledem, po kterém bylo její sdělení více méně zbytečné.

„A co budeš dělat?“ Musela jsem se napít, abych byla schopná promluvit.

„Vdám se,“ pokrčila Dominika rameny.

Aha, tak v tom bychom měly jasno. Chodila půl roku s Radkem, prodejcem spotřební elektroniky.

„Co povidá?“ mračila se Rozárka, která neslyšela zhola nic.

„Že bude mít dítě,“ zakřičela jsem.

„Na školách toho chtějí dneska na těch mladejch moc,“ pokývala hlavou a já nebyla v tu chvíli daleka toho jí závidět.

„A co Radek?“ zajímalo mě.

„Ještě to neví, chtěla jsem, abys byla první.“

V tu chvíli se mi hrůzou naježily chlupy na těle. Mám jasno, že jasno není.

„A myslíš, že on to dítě bude chtít?“

„Když si ho zadělal, tak musí nést zodpovědnost.“

Holčičko moje, ten nemusí vůbec nic, pomyslela jsem si. Když jsem Radka poznala a poprvé jsme se spolu pustili do debaty, řekl mi ohledně budoucnosti, že to on neřeší a prostě žije. To prý dělávala naše generace za dob dinosaurů, že všechno plánovala. A tohle stvoření má unést zodpovědnost. Navíc za jiného tvora! Mé pochybnosti ohledně výběru kluka, se kterým chodí, dcera brala stejně vážně jako kuchařka v domově důchodců připomínky babiček na kvalitu houskových knedlíků. Já bych se pro Dominiku bývala rozkrájela, pro její dobro bych se naučila drbat se nohou pod lopatkou, kdyby to bylo zapotřebí. Vytvářela jsem jí pohádkový svět, obložila ji bavlnkou žití, chtěla jsem jí ušetřit všeho zlého. A ona si takhle naběhne. Co jsem udělala špatně?

 

2. ukázka:

 

Z nějakého neznámého či snad jen mně utajeného důvodu Radek Dominice imponoval. Její zasněný výraz, vždycky když se objevil mezi dveřmi, v těch svých gatích s rozkrokem mezi koleny a čepicí kšiltem dozadu, jsem znala z animované pohádky o princezně, kterou požádal o ruku princ na bílém koni. Nemám nic proti gatím, i kdyby jejich rozkrok končil třeba u kotníků. Nemám nic proti jakékoliv pokrývce hlavy vyjma punčochy na hlavě zloděje přepadnuvšího benzinovou pumpu. Pokud je však v tomto šatstvu zamotán přítel mojí dcery a padá z něj jedna perla za druhou, víc než lehce zneklidním.

„Zdravim,“ do pokoje nenuceně vešel fracek, zamířil k ledničce, otevřel ji a prohlížel si obsah.

„Co dávaj?“ zeptala se Alice.

„Cože?“

Nechápavě k nám otočil hlavu.

„Co dávaj, že do toho tak zaujatě koukáte?“

„Blbý fóry,“ ušklíbnul se a popadl kus uzeného, které jsem koupila s tím, že druhý den udělám fleky. Z chlebníku vytáhl moje celozrnné rohlíky, kterých se běžně štítí, a se zafuněním dopadl na židli v kuchyňském koutě. Zakousl se do masa a po chvilce přežvykování hlasitě říhl. Alice se znechuceně podívala.

„To nemyslíš vážně,“ sykla na mě. „Když už ta tvoje holka nemá rozum, nemáš ho ani ty? Kde je tvoje soukromí? Kde jsi vůbec ty?“

Slabomyslně jsem se usmála. Miluju svou dceru. Miluju ji tak, že bych kvůli ní dokázala žít v jedné domácnosti i s opičákem. Také jsem to Alici tiše řekla. Stejně tiše odpověděla, že by to zase tak velký rozdíl nebyl.

„Ahoj.“

Fracek ještě nedojedl a mezi dveřmi se objevila Dominika.

„Ahoj, jak ti je?“ pronesla jsem větu, každý den stejnou.

Nadechla se k odpovědi, ale chytila se za ústa a zmizela na toaletě.

„I to je odpověď,“ pohrávala si Alice se skleničkou od vína.

Fracek sundal kalhoty a ve slipech pochodoval bytem. Jeho tenké nohy připomínaly nohy pavoučí. Pak si přesunul židli blíž k nám a dálkovým ovladačem zapnul televizi. Pozvolna jsem začínala chápat hádanku: Co představuje muž v sudu s kyselinou solnou? Vyřešený problém!

 

3. ukázka:

 

Přiznávám, že jsem Dominiku rozmazlovala, umetala jí cestičky, snažila jsem se jí po celé ty roky vynahradit absenci otce. I muže na údržbu těla jsem si pořizovala jen jako externisty, abych nenarušila její psychický vývoj. Cizí chlap je cizí chlap. Moji milenci nechápali, proč s nimi randím v tak přísném utajení, jako bych byla pod zákonem.

Zazvonil mi mobil, volal Vadim, můj současný přítel.

„Čau Viki, jsme bez zázemí, Rudolf prodává chajdu.“

Kdepak, dobrých zpráv není nikdy dost. Až na to, že tahle dobrá nebyla. Naposledy jsem vášnivou noc s Vadimem strávila před třemi týdny a zrovna na dnešek se mi zdál erotický sen, v němž jsem si užívala vášně s plyšovým medvídkem.

„Co u tebe?“ dodal.

„Blázníš? U mě jsou mladí. A navíc neexistuješ,“ připomněla jsem mu.

„Ale manžela nemáš.“ Výtka v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.

„Mám dceru. A teď i zeťáka.“

„Promiň, Viki, ale ty se snad snažíš svět přesvědčit, že jsi bezpohlavní bytost.“

„Vadime, nech toho. Říkala jsem ti hned na začátku, že náš vztah je ryze moje soukromá záležitost a že nemám zájem, aby o něm věděl někdo další.“

„Tak nám nezbyde asi nic jinýho než sex v autě.“

To mě rozesmálo.

„Ve tvém, nebo mém?“

Moje Klotylda velikostně odpovídala nákupní tašce a šetřivý Vadim měl kvůli spotřebě vůz, který na silnici připomínal uprchlé autíčko z autodráhy.

„Viki, já něco vymyslím. Takže zítra v šest na konečné?“

Druhý den jsem stepovala na konečné. Vadim dorazil na minutu přesně. Nasedla jsem do vozu.

„Takže?“

„Takže je čas na romantiku.“

Zamířil na silnici třetí třídy vedoucí za město. S přimhouřenýma očima jsem přemýšlela o tom, že romantiku a něžné zacházení ve Vadimově podání jsem ještě nezažila. Inu, bude to duše citlivá.

„Ty kreténe, natrhnu ti prdel!“

Vadimova ruka zakvedlala řadicí pákou. Auto zaúpělo a vyrazilo kupředu jako splašený povoz. Před námi získávalo náskok červené sportovní auto.

„To je výzva, to nemůžu nechat jen tak!“ Vadim se snažil prošlápnout pedál plynu podlahou na vozovku.

„Zastav! Chceš nás oba zabít?“ vřeštěla jsem.

Auto trhavě zastavilo u krajnice.

„Kvůli takovému neomalenci si nebudeme kazit výlet. Kdybych byl ve voze sám, tak hladce by mu to neprošlo. Ovšem sám tu nejsem a moudřejší ustoupí.“

„Kde to jsme?“

„To tak zcela přesně nevím, ale je to tu docela pěkné, ne? Tamhle je nějaký rozkvetlý kopec.“

Pohlédla jsem z okénka. Ve zlomku vteřiny jsem kopec identifikovala jako skládku odpadků. Vadim měl brýle na blízko i na dálku. Než jsem mu stihla prozradit, co vidím, rozjel se. Jako potvrzení mého stále ještě dobrého zraku se před námi vynořil oranžový popelářský vůz a zatarasil nám cestu.

„Další kretén! Oni se tu dneska snad rojí!“ zaúpěl Vadim a stočil kola svého auta na bažinatý okraj cesty.

„Vadime!“ štěkla jsem.

Pohlédl na mě, aniž sundal nohu z plynu. „Chci s tím cuknout trochu ke kraji. Tamhle k těm stromům.“

„Proč?“

„Je tam takový pěkný intímo,“ zaculil se.

Sundal nohu z plynu, vypnul zapalování a zatáhl ruční brzdu. Ve snaze zůstat nad věcí, čili nade mnou, se zapasoval ramenem mezi zpětné zrcátko a stínítko spolujezdce.

„Tady? Vždyť tu jezdí popeláři!“

„Popelářům skončila pracovní doba už dávno, ten tu taky nebyl jen tak,“ trval na svém a pokračoval v započaté demolici vozu. Jako první odpadlo již těžce zkoušené stínítko a následovalo ho zpětné zrcátko. Raději jsem zavřela oči. Každé jejich pootevření mě informovalo o pokračující demoliční činnosti. Vadimova noha kopající do páček blinkrů prověřovala kvalitu plastu a sklopená sedačka pode mnou úpěla jako klouby zasažené pokročilou artrózou. Jenže Vadim byl prostě vášnivý typ. Nejprve jsem měla tisíc důvodů, proč bychom toho měli nechat, ale Vadimova spontánnost mě přemohla.

„Pozor, řadicí páka,“ chabě jsem upozorňovala na ohrožený kus vozu, ale Vadim se jen na chviličku odlepil od mého ramene a zafuněl: „Kašlu na ni, tady teď řádím já!“

Bylo mi tak nějak jasné, že do této chvíle jsem vlastně netušila, co slovo r o m a n t i k a znamená...

 

4. ukázka:

 

Koukal na mě tím svým neodolatelným pohledem a já mlčela.

„Je to divný, když něco definitivně skončí. Uvědomuju si věci, které mne dřív ani nenapadly. Opustila mě žena a já už asi tisíckrát zrekapituloval svůj život. Třeba zestárnu sám. Ani mi nebude mít kdo podat čaj.“

„Co podat čaj, ale co třeba zatlačit oči,“ rýpla jsem si.

„Jen si dělej legraci, však tě to taky přejde.“

Přitáhl mě k sobě a přitulil svou tvář k mojí. Když mě políbil, byla jsem na nejlepší cestě se dočista rozpustit blahem.

„Viki,“ vzdychnul.

„Hm,“ vrněla jsem a nechtěla se od něho odlepit.

„Viki, počkej, já takhle… nemůžu… počkej, já se musím trochu otočit…“

„Co je?“

„Bolí mě záda. Moment, vezmu si prášek.“

Pomalu se zvedl, ještě pomaleji se narovnal a sáhl do tašky, odkud vytáhl plato pilulek. Dvě do sebe hodil. Když si znovu sedl a vzal mě kolem ramen, pokřivila jeho tvář bolestná grimasa.

„Víš, jak dlouho už mě nikdo nepolitoval?“

„Ty bys chtěl, aby tě někdo litoval? Snad ne dokonce ženská? Snad ne – já?“

„Jo.“

„Že si ze mě utahuješ? Takovej dravec jako ty…“

„Jo dravec, bejvávalo. Tobě to můžu říct. Před tebou nemusím předstírat, že prášky na bolest jsou vitaminy, jako před nějakou mladou pipinou. Před tebou si nemusím na nic hrát.“

Nebyla jsem si jistá, jestli bych neocenila alespoň malý divadýlko na téma: jsem zdravej i když napůl mrtvej. Dominik se ke mně choval jako k manželce po dvaceti letech.

„Tak ať jsme pořád mladí, úžasní a perspektivní,“ pronesla jsem své oblíbené rčení, zvedla sklínku a cinkla o tu jeho, naplněnou vodou. Dominik nebyl na humor naladěný.

„Mládí je víš kde. Pořád si můžeš myslet, že jsi úžasná a perspektivní, ale na naivitu už není v našem životě místo. Jsme lidé středního věku, Viki, s tím se nedá nic dělat.“

„Lepší pohádka by tam nebyla?“

„Dal bych si víno, až bych brečel. Ale i kdybych si nevzal prášky na záda, stejně bych musel jen opatrně. Mám náběh na žaludeční vředy.“

„Doktor pacientem je to nejhorší, co znám,“ zasmála jsem se.

„To není legrace. A navíc mám ještě vysokej tlak a cholesterol.“

„Člověče, je na tobě něco zdravýho?“

„Je, hned ti to dokážu.“ Povalil mě, vzepřel se na loktech a následně hlasitě zavyl.

„Ježíš, co je?“

„Koleno, občas mi vyskakuje.“

Další půlhodinu jsme strávili zjišťováním, je-li koleno vypadlé, nebo zda si jen tak trochu zaskotačilo a vrátilo se poslušně na své místo.

„Je to dobrý,“ se sykáním prohmatával čéšku.

„To je erotika,“ smála jsem se, neboť jsem sama vypila už víc než polovinu lahve a celá situace mi připadala legrační.

„Dominiku, máš vysoký tlak, artrózní koleno, nemocný žaludek, ale o hlavě jsi nic neříkal,“ smála jsem se čím dál tím víc.

„Proč o hlavě?“

„No prostě - nemůžeš mluvit o něčem jiném?“

„To jistě můžu, ale nezavírám oči před skutečností.“

A tak vyprávěl dál o tom, kde ho bolí a píchá a komu v jeho blízkém okolí je to či ono. Připadalo mi, jako by snad sbíral body potřebné k nasednutí hrobníkovi na lopatu. Večer se blížil a namísto vášnivých polibků se mi od něho dostávalo školení věnovaného prevenci onemocnění kardiovaskulárního systému. To tedy byla vášeň! Když později došlo na milování, trvalo jednu jedinou minutu. Pak se odkulil, a než jsem se stačila zeptat, zda to byla předehra či omyl, začal hlasitě pochrupovat.

"Tady se nám ti chlapi budou krásně pomlouvat!" nadšeně skočila na sedačku Míša. "Tady je to úžasný, tady se mi líbí!"

"Ty Karla snad pomlouvat nepotřebuješ, Karel se chová tak, jak se chlap chovat má," namítla Saša.

Uspořádala jsem večírek nazvaný "kolaudace" pro všechny kamarádky. Kromě Anny, která byla v protialkoholické léčebně, přišly všechny.

"Není nad prevenci," pokrčila rameny Míša, "a jak vidím, jedna si může i polepšit," ukázala rukou kolem sebe.

"Jo, co se polepšení týká, tak byteček se mi líbí, akorát že plyšovej medvěd v posteli jaksi moc nezahřeje a radost taky neudělá," neodpustila jsem si a smála se tomu, ačkoliv jsem to vlastně myslela naprosto vážně.

"S tím bych si hlavu rozhodně nelámala. Když už bez těch radostí nemůžeš bejt, tak si kup gumovýho kačera," navrhla mi Míša.

"Co si mám koupit?"

"Vibrátor. Já bych naopak vítala, kdyby byl alespoň chvíli v posteli klid.

Karel mě pořád otravuje."

"Jééé," vzdychla jsem.

"Jééé," přidala se Káča.

"Jéééé," ušklíbla se Míša, které sex nikdy nic neříkal a brala ho jako nutnou a nudnou součást jinak pestrého života.

"Ještě že má Karel alespoň tolik slušnosti a svým halasným projevem dá najevo, kdy akce končí. Mít doma nějakýho nevychovanýho, tak bych pořád čekala a čekala, on by se snažil a snažil, a já bych pak nestačila zkouknout všechny seriály, který mám nahraný. A to by mě tedy fakt vážně naštvalo."

"Ty jsi totiž ještě nepotkala takovýho, kterej by tě sexuálně probudil," vložila se do debaty Saša.

"Já radši zůstanu neprobuzená. Co je na tom hezkýho? Zpocenej chlap s vypouleným okem - to jedna, když tomu nerozumí, neví, jestli se o něj náhodou nepokouší mrtvice, nebo jestli to není epileptickej záchvat. Já se dost divím, že to ty holky poprvý nevyděsí natolik, aby zařvaly hrůzou a množily se raději klonováním."

"A že ses ty po Šanderovi nepřeorientovala na plyšáky?!" rýpla jsem si.

Zaťukala si na čelo: "Blázníš? A kdo by platil složenky?"

"Já Matyldě naprosto rozumím," povzdychla si Káča, "s Frantou to taky stojí za prd. Frantu zajímá jen talíř se žrádlem. I kdybych mu do něj nahatá šlápla, tak mě si nevšimne a bude honit rozkutálený brambory po kuchyni."

"Franta je ten, co hraje v Housce?" ujasňovala si Renata.

"Ne, Franta je automechanik. A velký milovník tequily," upřesnila Káča, okolo které se poslední dobou začal motat navíc nápadník Honza. A není to Franta, ale Honza, kdo hraje s kapelou Hou-Ska. Káča se mu velmi líbí, ale on zatím netuší, co ho s ní čeká, neboť Káča je velký živel. Víme to my, tak nějak to ví i ona, ale rozhodně to neví Honza. A Franta, který to už tuší, do sebe holt lije tequilu. Káča si toho na sebe nabrala hodně. K souběžnému a tudíž náročnému vztahu s Frantou a Honzou se rozhodla udělat si řidičák, protože jak říká, už ji omrzelo cestování "mastnou tyčí", nebo-li hromadnou dopravou. V ten samý den, kdy ráno přísahala Frantovi do telefonu věrnost, zatímco jí Honza rozepínal podprsenku, dělala odpoledne řidičské zkoušky. A protože si jako mnoho žen zásadně plete pravou a levou ruku, identifikace obou stran probíhala nikoliv jako "pravá" a "levá", ale jako "píšící" a "nepíšící", na což si zvykl už i Káčin instruktor, ne tak policejní komisař u zkoušek. Z auta vystupoval v mdlobách a vrávoravým krokem se posléze ztratil v útrobách autoškoly. Navzdory tomu Káča řidičák udělala na první pokus a ohromila kolegy hned druhý den tvrzením, že až ji to přestane na oddělení bavit, začne jezdit se sanitkou.

"No tak když to nejde s Frantou, tak to snad jde s Honzou, ne?!" ryla do Káči Saša.

"A to bych tak nějak neřekla," lezlo z ní jak z chlupatý deky. "To máš tak.

S Frantou to nejde, protože nechce, a s Honzou tak, že ten chce, ale zase to nejde. Ale zato krásně hraje na bicí!"

"Hm, tak to by chtělo do třetice nějakýho ..." začala Míša, ale Saša jí skočila do řeči: "Jo a ten ani nebude chtít, ani to nepůjde, navíc nebude ani hrát úžasně na bicí, ale třeba rozvážet poštovní dodávkou balíky. To si holka pomůže!"

"Holky, změňme téma, já z těch chlapů mám už kopřivku. Nemůžeme se bavit o něčem jiným?" ozvala se Renata, která v klidu seděla schoulená v křesle.

"Jasně, co bratr?" souhlasila Míša narážejíc tím na to, jak dobromyslná Renča zachraňuje bratra Jirku, který má ve své péči tři děti a čtyři kočky, neboť manželka se zelenými vlasy ho opustila a žije v kanále. Do bytu se proti vůli Jirky někdy vrací, přivede-li ji hlad či chlad. Jídlo i oblečky určené vlastním dětem pak odnáší a některé předměty i prodává. Jirka, který by měl mít už svatozář, má navíc velké pochopení pro touhy svých dětí.

Zakoupil kupříkladu každému z nich na trhu maličkou roztomilou kachničku.

Kachničky však zákonitě vyrůstají ve velké kachny a ani tyhle nebyly výjimkou. Protože má však Jirka zvířata rád a ví, že kachna potřebuje vodu, postupem času celá rodina prováděla hygienu v umyvadle, zatímco ve vaně se spokojené proháněli dorůstající opeřenci. Celou věc musela vyřešit až Renata a k její cti nutno podotknout, že kačeny neskončily na pekáči, ale na břehu venkovského rybníka, kam si s nimi Renata udělala celodenní výlet, ze kterého se vrátila s náběhem na zápal plic. Učila je v rybníce plavat vlastním příkladem, ačkoliv voda měla teplotu, že by se v ní radoval jen lední medvěd.

"Máš snad dojem, že bratr není mužskej?"

"No promiň, přece se nebudu bavit o receptech na buchty nebo snad dokonce o vomáčkách! Já ti tak můžu leda poradit telefonní čísla solidních restaurací.

U nás přece vaří Karel. Možná by Matylda mohla jako kulturní vložku uspořádat přednášku na téma přebalování kojenců. Jo, to mi vlastně vyprávěla jedna ženská, že jako druhý dítě se jí narodil syn. Než zjistila, že mu pod plínku musí strčit pindíka dolů, vždycky si pročůral i pampersku až k hrudníčku a byl tak mokrej, že ho nemusela koupat," řekla Míša.

"No fuj," nakrčila Renata nos.

"Nemůžeme," zalkala nesmyslně Káča.

"Co nemůžeme?" nechápala Saša náhlou změnu tématu.

"Jak vidíte, nemůžeme se bavit o ničem jiným."

"Ovšem na druhou stranu zase můžeme sepsat odbornou práci na téma "muži v našem životě," zasmála jsem se, čehož se kamarádky chopily s vervou bojovníků a nestižené nedostatkem inspirace záhy měly hotové dvě kapitoly.

Po dlouhé době jsem se zase pořádně zasmála. Když ve dvě ráno odcházely, ani jsem se nelitovala, že se příliš nevyspím.

Kde se vlastně nějací použitelní chlapi vyskytují? Nevím kolik, ale hodně moc partnerů se prý pozná v práci. No nazdar. V naší obchodní firmě přechlapováno rozhodně není. V naší obchodní firmě se chlap vyskytuje vzácně. Navíc je to zvláštní druh. Že je to chlap se pozná zpravidla jen podle občanky. Většinou bývá kupodivu ženatý a práce je pro něho jistým druhem trestu. Takže ono se o chlapa vlastně ani tak moc nejedná. Tudy cesta nevede. Ale kudy vede? Kde můžu očekávat koncentraci použitelných mužů? Na kurzu vaření těžko. Tam nechodí. Ostatně já bych tam taky nešla. A to ani kdyby nebyla Bobi druhá Rettigová. Než napálenej pekáč, to radši párek v rohlíku. Asi jsem divná. Ženy kolem mne většinou vaří. Vaří, stěžují si že vaří a dokonce vyrábí domácí knedlíky. Navíc kupují kuchařky. Proč takovou věc dělají? Proč si radši nekoupí detektivku a nenechají se inspirovat, jak se takového kendlíkožrouta zbavit? Pak by vařit nemusely. No jo, ale zase by měly ten samý problém, jako mám já. Až by se dosyta vydováděly, zachtělo by se jim hladit kočku proti srsti. Člověk si nevybere. Sakra, už mě to nebaví! Kam tedy chodí?

„A za oddíl házené …“ ševelila televize. To je ono! Sport! Muži si rádi hrají, muži rádi sportují! Ta myšlenka mě nadchla. Bohužel jak jsem začala vybírat, který druh sportu bych byla schopna provozovat, nadšení mě opouštělo. Vždyť já jsem jak ta Klára, taky mám ze všech sportů nejradši ležení na sluníčku, kde nejnáročnější pohyb, který musím udělat, je dejchání. Kdepak, Agáto, nedá se nic dělat. Musíš se přemoct. a) Muži válení se na sluníčku většinou příliš nemilují, b) je začátek prosince. U vody by ležel jenom tuhej. Dobře, tak sport. Při tenisu jsem si kdysi raketou poranila ucho. Prostě jsem se napřáhla, ruka daleko za mými zády, švih – a kdyby mi to ucho drželo jen o trochu hůř na svém místě, neletěl by kupředu pouze míček. V každém případě to byla taková bolest, že když slyším slovo tenis, všechno mě rozbolí. Nejen ucho. Tak co? Co mám dělat? V televizi naběhla reklama a úžasní mladí lidé v ní předváděli jakýsi zázračný cvičící stroj. To je ono! Posilovna! Žádný stroj doma, doma chlapa nepotkám. Vydám se do posilovny. Tam určitě bude.

 

*

 

Z posilovny v moderním domě, kterou jsem si vybrala, do tmy zářila okna a jako v televizi bylo možné sledovat lidi, kteří přišli dřív než já a už se dobrovolně zmítali na nejrůznějších strojích. Ach, tolik mužů! Stejně jako ve studiu u Milušky mě na recepci uvítala milá slečna. A krásná! A mladá! A hodně! Fuj! S profesionálním úsměvem mě poslala k šatnám. Převlékla jsem se a vyšla ven krokem, který manekýny nacvičují ve speciálních studiích půl roku. Já to zvládla za deset minut a doma. Urostlý svalovec mě nasměroval nejprve k rotopedu, abych se trochu rozhýbala a rozehřála svaly. S úsměvem mi naordinoval dvacet minut. Taky jsem se usmívala. Asi tak pět minut. Poctivě jsem při tom šlapala a okukovala cvičící muže. Úsměv mě pomalu opouštěl.

„Narovnejte se, ať vás nebolí záda. Dodržujte rytmus.“

Dej mi pokoj, skřípěla jsem zuby v duchu, rytmus je to poslední co mě zajímá. Kdybys věděl, proč tu jsem! Ještě se zpotím a rozmažou se mi oči.

„Lopatky přitlačte k sobě, zvedněte hlavu.“

Trhni si nohou, frajere, kousla jsem se do tváře. Po deseti minutách jsem byla vůbec ráda, že z rotopedu nespadnu. O nějakém rytmu či správném držení těla nemohla být ani řeč. Bože, mám já rozum? Pot mi tekl po zádech.

„Tak fajn, to by mohlo stačit. Pojďte se mnou,“ konečně přišlo vysvobození. Moje nacvičená chůze byla ta tam. Byla jsem ráda, že dokážu klást jednu nohu před druhou. Jestli jsem si však mohla být něčím jistá, pak tím, že se na mě koukali všichni. Z důvodu, že bych byla neodolatelně krásná to rozhodně nebylo. Můj styl chůze připomínal toreadora opouštějícího arénu po té, co ho býk nabral na rohy. Zahlédla jsem se v zrcadle za vitamínovým barem a to, co jsem viděla mě poměrně vyděsilo. Teď by mě chtěl leda tak Belzebub. Na dalších dvou strojích jsem se odrovnala zcela. Vyčerpaně jsem po skončení své série seděla na baru a vypadalo to, že se upiju k smrti. Džusem a minerálkou! To poslední, na co jsem měla náladu, bylo hledání nějakého vhodného muže. Toužila jsem po sprše, vytahaném pyžamu a okurkové masce.

„Jste tu prvně?“ přisedl si ke mně jakýsi mladík. Když jsem zaostřila, zjistila jsem, že až takový mladík to zase není.

Mluvit jsem nedokázala, pokývala jsem hlavou.

„To chce pravidelnost. Začátky jsou těžký. Ale figura jak brus. Člověk se pak hnedka cejtí líp. Taky zapomene na všechny neduhy.“

A na chlapy, chtělo se mi dodat.

„Já se zatím cítím asi jako pět minut před smrtí. Nebo tři. Nebo jsem možná už mrtvá, nevím přesně.“

„To znám. Nejlepší je mít svůj cvičební plán. A stejnýho trenéra. A víte co je ještě dobrý? Chodit cvičit ráno.“

„Ráno? Ráno se mi nechce žít, natož cvičit!“

Děvče sedící na stoličce kousek od nás mi věnovalo pohled, který říkal: „Co tu otravuješ? Tobě stejně žádný cvičení nepomůže.“

A pak ať mi holky vykládají, že ženské jako já patří do kategorie těch, které vypadají báječně a pravidelnou denní docházku do zaměstnání považují za sci fi! Nakonec, nepřipadala jsem si snad ještě doma krásná? Moje se sebevědomí se však teď jako červ vrtalo k jádru zeměkoule.

„Dejte na mý slova. Nenechte se odradit tím, že se zítra a pozítří budete cítit jako byste strávila dvě hodiny v odstředivce. Nebude místo, který by vás nebolelo. Ale odměna bude sladká. Nashle,“ seskočil z židličky.

Když jsem se o podobný kousek pokusila o chvíli později já, slovo „ladně“ jako by vůbec neexistovalo. Třesoucí se nohy zbytek mého těla nějakým záhadným a zřejmě i dost směšným způsobem odnesly do šatny. Papouškovský obleček jsem nechala po svléknutí naruby, tak jak byl a hodila ho do tašky. Užij si, prevíze jeden barevnej. Tenhle lov mě stál málem život. Zopakovat to? Dobrovolně? Vždyť jsem říkala, že od života čekám už jen samé radosti. Naplánovala jsem si to.

První radost mě čekala hned na parkovišti. Z obou stran mého vozu byla zaparkovaná auta tak, že abych se dostala dovnitř, musela bych se transformovat do podoby nudle. Na čelní skla obou vozů jsem drahou rtěnkou načmárala hranaté školní prasátko, vztekle kopla do pneumatiky a přemýšlela, jestli mám zmrznout rovnou, nebo ještě chvíli počkat v naději, že do oblevy vydržím. Procházela jsem zkřehlá po chodníku sem a tam.

„Copak? Nechce se vám domů? Přemýšlíte, zda si nedat přídavek?“ Muž, který se mnou hovořil na baru mířil k parkovišti.

„To já tady tak z dlouhé chvíle…“ ucedila jsem naštvaná na celý svět.

Zastavil se u vozu tulícího se k mému autu stranou spolujezdce. Zaregistroval můj pohled.

„Nebylo tu místo, tak jsem tady toho drobečka tak trochu skřípnul. Právo silnějšího. Tak to dneska prostě je.“

Odemkl svůj vůz a pořád se po mně ohlížel. Stála jsem a mlčela. Prasátka na okně si všiml až když zasunul klíček do zapalování.

„Kterej idiot tohle moh´ udělat?“

„Já. Ten drobeček je totiž můj. Stepuju tady v tom mraze už půl hodiny.“

„Mráz kopřivu nespálí,“ vztekle prsknul, nakvašeně nastartoval a odjel. Tak z tohohle chlapa se žádnej ženich nevyklubal. A o prevíty nestojím. Doufám, že to není epidemie. Nebo že není bacilonosič. A já nejsem žádnej srab a pozítří do té posilovny půjdu znovu!

 

 

Jak jsem řekla, tak jsem i učinila. Vydala jsem opětovně do posilovny. Rozdíl oproti první návštěvě byl ten, že jsem byla rozhodnutá cvičení předstírat, šidit, markýrovat. Já se nemůžu kvůli chlapovi strhnout jak budík! Já musím šetřit síly. Těch bude třeba, až nějakýho použitelnýho a perspektivního poznám. Rozcvičku na kole jsem si zpříjemnila tím, že jsem převod posunula na nejnižší možnou hranici. V podstatě se dá říct, že jsem vlastně couvala. Když se ke mě blížil trenér, aby mě zkontroloval jak na sobě pracuji, hbitě jsem pootočila kolečkem. Oj, to je dřina!

„Bezva, přidejte si ještě deset minutek, než se uvolní támhleta mašinka. Ta vám zpevní svaly na zádech, že budete chodit jako byste snědla pravítko.“

To víš, ušklíbla jsem se v duchu, to je to poslední, co si přeju. Když se stroj uvolnil, trenér mi podal vyčerpávající vysvětlení, jak mám při cvičení postupovat.

„A zvolna, s rozumem, dal jsem vám tam sice nejnižší zátěž, ale nejste zvyklá. Všechno chce svý. Tak pomalu – doprava, doleva…“

Stroj připomínal kousek ze sbírky středověké mučírny. Půlkulaté hrazení, pochromovaná udělátka, kladky. Doprava, doleva, pomaličku, polehoučku…

„Á, paní malířka,“ ozvalo se vpravo vedle mne ve chvíli, kdy se moje dolní polovina tvářila že spořádaně sedí v autobuse a cestuje do Brna, zatímco ta horní hledí téměř opačným směrem.

„Vy děláte ráda ty pořádky, co?“ rejpnul si znovu Důležitý, muž vyznávající právo silnějšího. Mlčela jsem a zlost mnou zacloumala. Ty zmetku jeden, syčela jsem v duchu a skřípěla zuby, až mi málem vypadaly plomby. Rozhodnuta nenechat se vyprovokovat, zapomněla jsem na své odhodlání cvičení předstírat. Pravá, levá, pravá, levá…stroj skřípěl a vypadalo to, že to je jeho poslední hodinka. Pak se naštval a řekl si, že proč by to měla být JEHO poslední hodinka, když může být MOJE. Vpravo, vlevo, vpravo…lup. O tom, jak je člověku, když narazí na sloup veřejného osvětlení se nikde nepíše. Všichni se tomu jen smějí. Já nenarazila do sloupu veřejného osvětlení, já narazila do páteře cvičícího stroje. Tolik hvězdiček jsem v životě neviděla. Byla jsem meteoritem v Mléčné dráze a okolo mne to hvězdičkami jen svištělo. Jako ten meteorit jsem se točila, chtěla jsem z vesmírného kolotoče vystoupit. Bác ho. Noha se mi zaklesla o úpatí stroje a vyloudila podivný zvuk. Něco bylo špatně. Jen jsem nevěděla co. Snažila jsem se ještě chvíli dělat jakoby nic, ale po pár minutách mi bylo jasné, že je zle. Možná, že se ke mně v tu chvíli obrátily pohledy všech přítomných mužů. I kdyby však mezi nimi v tu chvíli bylo celých pět použitelných a perspektivních, bylo mi to fuk.

„Milane, tady madam má problém,“ lusknul prsty Důležitý.

V duchu jsem viděla, jak mě muži ve slušivých záchranářských uniformách nakládají na lehátko a já se prvně v životě vezu v útrobách sanitního vozu. Bylo to jinak. Pod tlakem okolností jsem byla nucena sdělit trenérovi svůj telefon a posléze byl za záchranáře vylosován Důležitý. Když mě ze svého vozu vysypal u špitálu, procedil mezi zuby, že teď jsme si snad kvit. Že je zapřísáhlý vegetarián a tudíž prasátka nesnáší ani kreslená a běda, jestli se na něj ještě někdy budu mračit. I přes to, že jsem doslova a do písmene nevěděla, kde mi hlava stojí, jsem byla rozhodnutá, že budu. Náfuku, který si myslí, že je ředitel zeměkoule, opravdu nemusím.

 

*

 

„A jak se vám to stalo?“ paní vedle na lůžku sice vypadala, jako by vstala z mrtvých, ale živá byla až dost. Ležela jsem po vyšetření v nemocnici a měla přislíbený pobyt all inclusive do druhého dne. Lehký otřes mozku je třeba dvacet čtyři hodin sledovat. Navíc si zároveň zhmoždit záda a nohu, to neumí každý. Kdyby mi z každé injekce, kterou mi do těla během pár chvil zapíchli, zůstala jehla v kůži, vypadala bych jako dikobraz.

„Sportovala jsem,“ přiznala jsem bez mučení.

„Sportovala? To já jednou, ještě na základce, jsem byla přinucená hrát takovou tu blbou hru. Vybiku. První rána mičudou mi nenávratně zahnula nos doprava a předurčila do budoucna můj vřelý vztah k míčovým hrám všeho druhu a sportu vůbec. Manžel mě přemlouval k tenisu, ale to je taky mičuda, jenom menší, no né? Tak prej pinčes! To už teda není mičuda. To je embryo.“

Asi by se slušelo, abych se taky zeptala, proč se Vtipná povaluje ve špitálu, namísto toho, aby plácala vánoční pečivo. Než jsem tak stačila učinit, na třetím lůžku se probrala další žena.

„Taky jste chtěla bejt hubená? S nasazením života? Počkejte, já vám něco ukážu,“ a navzdory obvazu kolem svého těla provedla na lůžku otočku, hlavu vstrčila do stolečku a když se po chvíli vynořila, vítězoslavně v ruce držela papír. „Tak koukejte, tady to mám. Černý na bílým. Mně se to tak líbilo, že to mám schovaný a nosím to všude s sebou. Dobře poslouchejte. Spánkem a sněním o návštěvě tělocvičny spálíte šedesát kalorií, sledováním práce někoho jiného sto dvě, rovnáním knih, nejlépe o cvičení, sto padesát šest, vařením naprosto nevhodného jídla sto devadesát…“

Aha, Duchaplná.

„Nechte toho, vidíte, že se nemůžu smát,“ ozvala se druhá žena. „To je bolest, kruciš.“

„No ale není to roztomilý? No řekněte? To by mě zajímalo, kdo tohle spočítal a vymyslel. Jo a vy,“ obrátila se na mě, „kdybyste jezdila každý den do práce na kole, spálíte čtyři sta kalorií! Nebo na něm snad jezdíte? Nevypadáte na to.“

Nadechla jsem se k odpovědi, ale zrovna se otevřely dveře a dovnitř vešel lékař, který se mi věnoval po celou dobu, než mi ustlali na tomhle lůžku.

„Dobrý večer, dámy, jdu se na vás ještě podívat.“

„Ale večerní vizita už byla,“ rozpačitě koktala Vtipná.

„Tady pracujeme na dvě stě procent,“ usmál se.

Během chvilky prohlédl první paní, druhou. Ale proč tak dlouho prohlíží mě, proboha? Jsem tu na pozorování, tak mě holt pozoruje. Jako rybu v akváriu. Věnoval mi tolik pozornosti, jako bych neměla jen natlučenou hlavu a pohmožděné tělo, ale jako bych byla na cucky. Jako by mi obratle spočítala rozjetá lokomotiva. Jako bych přežila jen zázrakem.

„Co se děje? Je to se mnou hodně špatný?“ vystrašeně jsem se tiše zeptala.

„Se mnou,“ zašeptal.

„Prosím?“

Spiklenecky na mě mrknul, narovnal se a mezi dveřmi se otočil: „Krásnou dobrou noc, milé dámy.“

„Děvče, nechci malovat čerta na zeď, ale vypadal, že se mu na vás něco nezdá,“ ustaraně se na mě dívala Duchaplná a její pohled už plnil zaměstnancům pohřební služby kapsy zlaťáky.

„Jste úplně slepá, pani. Naopak. Tomuhle doktorovi se tady na slečně něco zdá. A moc.“

„Je fakt, že už při příjmu mi říkal, že tohle dlouho neviděl,“ připustila jsem a přemýšlela, jestli v příštích pár minutách použijiemitní misku. Hlava mě bolela, dobře mi rozhodně nebylo.

„Teď jde o to, co dlouho neviděl. Jestli tak zrasovanej cemr, nebo tak pěknou holku.“

 

Před půlnocí jsem s vypětím všech sil ještě jednou zavolala Bobi, aby neměla strach. Obavy, že ji vzbudím, jsem mít nemusela. Bobi byla z rodu netopýrů.

„Já ti to povidala, Agátko. Že to špatně dopadne. Že nemáš do tý polisovny chodit. Až přijdeš domu, nachystám ti postel a nepustim tě z ní, dokavad nebudeš jako čiperka. A kdypak ti ten gyps sundají? A jakpak se hejbeš?“

„Bobi, já žádnej gyps nemám. Nechali si mě tu na pozorování. Ale zítra mě pustí.“

„Ty nemáš gyps? To si nenechej líbit, Agátko, oni tě šiděj. Hned jim pověz, aby ti ho dali. Každej zlámanej člověk má na gyps nárok.“

„Já nejsem zlomená, Bobi, já mám zhmožděnou nohu a záda. A otřes mozku,“ všechno se se mnou houpalo.

„Tak jim to řekni, že se spletli. Že seš zlámaná. A ať ti ten gyps dají.Na zlámaniny se dává gyps.“

„Mě jen bolí sval,“ bránila jsem se.

„A povidáš, jak tě to bolí. Já to vim, Agátko, ty to máš zlámaný. Jináč by tě to tak nebólelo.“

„Bobi, sval se přece nemůže zlomit. To není kost. A na to se ordinuje klid.“

„A ten bez gypsu mít nebudeš. Jestli mě neposlechneš, sroste ti to našišato a třeba ti to pak budou muset znova zlámat a do toho gypsu to stejně dát, aby ti to srostlo rovně. Jako tetě Drahušce. Tý srostla zlámaná noha ouplně nakřivo. Vona si furt myslela, že jí má podvrknutou. A vona byla zlámaná. A doktoři jí museli zlámat znová.Kdepak holka, ty nemáš eště žádný zkušenosti, ty si necháš všecko líbit.“

„Jen se neboj. Oni ví, co dělají.“

„Já nevim, Agátko, všady se šetří. Ale trocha toho gypsu by je nezabila. Jestli se bojiš jim to povědět, tak mi dej doktora k telefónu a já ho poprosim. Starý bábě by přece neodmít. Já mám z důchodu nějakou tu korunu ušetřenou, koupim mu za to pěknou velkou čekuládu.“

„Bobi…“

„Čekuládu ne? Tak víno. Koupim mu flašku vína. Červenýho. To je dobrý na krev.“

„Bobi, jsi zlatá, ale já si to tu vyřídím sama.“

„Agátko…“

„Pa, Bobi, dobrou noc.“

 

 

Měla jsem pocit, že jsem vůbec nespala. Sestřičku, která mě vzbudila, sotva jsem zabrala, bych bývala nejraději uškrtila. Možná ani taková dobře mířená rána tupým předmětem by nebyla k zahození…

„Dobré ráno,“ výbuch světla nemocniční žárovky mě oslepil a zvonivý hlásek zatahal za uši, až jsem sebou vyděšeně plácla. To jsem samozřejmě dělat neměla. Pokud snad Vtipná a Důležitá nebyly po rozsvícení ještě tak docela probrané, po mém zavytí měly oči jako tenisáky.

„Musíte opatrně,“ usmála se sestřička a podala mi teploměr.

„To snad není nutné,“ protestovala jsem, „vždyť mi nic není.“

„Myslíte vy,“ znovu se usmála, rozdala další dva teploměry a zmizela. Jak se může někdo takhle brzy ráno smát? To bych klasifikovala jako trestný čin!

„To je fakt, že si to myslíte vy. Jak se jednou dostanete doktorům do ruky, hned na vás něco najdou. A když už tu ležíte, to by bylo, aby se jim tu válela dočista zdravá ženská! To prostě nedovolej. Pojišťovna by jim to nezaplatila, víme?“ Vtipná zívala, až jí mandle tancovaly kankán. Přetáhla jsem přikrývku přes hlavu a dělala, že nejsem.

Před ranní vizitou jsem si tiše ouvala do polštáře. Zatracenej chlap jeden pitomej! Vlastně jsem pitomá já. Kdybych si ho nevšímala, nemuselo se mi tohle stát. Navzdory lehké nevolnosti mi hlady mi kručelo v břiše. Bylo mi vysvětleno, že za jedno snídaně bude až po vizitě a za druhé že stejně není oč stát. Vtipné i Duchaplné se to mluvilo, když měly mezi okny nastartovanou šunku od kosti, slunečnicový chléb a domácí koláčky. V mojí mysli i suchý nemocniční rohlík a vyvařené ponožky převlečené za čaj vydaly za představu lukulských hodů.

„Dobré ráno,“ do pokoje nakráčel houf bílooděnců. V čele se kolébal podsaditý růžovoučký pan primář, za ním nebylo možné přehlédnout lékaře, který mě přijímal. On snad v tom špitále bydlí nebo co? Závěr vizity na našem pokoji byl ten, že Duchaplná půjde dopoledne na ultrazvuk, Vtipné nasadí silnější léky a já že mohu domů. Klidový režim, jenž byl mi nařízen, by vyhovoval mumii. Procesí opustilo pokoj. Paní Vtipná se pustila do hlasitých úvah o správnosti rozhodnutí svého ošetřujícího lékaře. Klika cvakla, dveře letí…Klika cvakla, dveře se tiše otevřely a dovnitř nakoukl „můj“ lékař.

„Neutečte mi. Chvíli bude trvat vyřízení formalit. Počkejte na mě před příjmovou ambulancí. Je to důležité,“ mrknul a zavřel dveře.

„Vidite? Já to řikala. Vono to bude všecko jinak. Třeba vám poradí, kam si s tím zajít. Třeba to tady neuměj uzdravit,“ vyděšeně se na mě dívala Duchaplná. Jako bych slyšela Bobi.

„Vám šplouchá na maják! On ji přece balí. Jste snad slepá? Vemte si brejle,“ ťukala si na čelo Vtipná.

„Slepá nejsem a brejle si vzít nemůžu. Včera mi tady spadly z vokna, když jsem tátovi házela psaníčko. On nesnáší špitály. Omdlí, jen vidí doktora na obrázku.“

„Vy taky máte věci,“ kroutila hlavou Vtipná.

Duchaplná jako by ji neslyšela: „No nevim. Nevim. To teda nevim. Von takovej doktor dneska není žádná výhra.“

„Že ne?“ bavily se, jako bych tam nebyla. „To náhodou je výhra! Doktor v domě. Nemusíte čekat u vobvodního štyry hodiny aby vám předepsal aspyrin.“

„To stejně nemusim. Ten si koupim sama.“

„Tak snad mám všechno. Teď ještě propouštěcí zprávu,“ ztěží jsem se narovnala potom, co jsem ze stolečku vytáhla kabelu a naházela do ní telefon, kapesníky a pár drobností.

Erárního andělíčka jsem složila na lůžko. Pánové ve fitku mi naštěstí sbalili tašku s civilním oblečením, takže jsem nemusela ze špitálu odcházet ve svém papouškovském úboru. V něm mě Důležitý přivezl. To musel být pohled pro bohy, pomyslela jsem a představila si, jak se asi nemocniční personál pobavil, když z dlouhého kabátu vymotal téměř nahatou ženskou. Kromě cvičebního dosti výstředního úboru jsem měla už jen ty fusekle a čelenku. Jestli on mi ten lékař nechce napsat doporučení na psychiatrii. Proto o tom nemluví před ostatními pacientkami. Lékařské tajemství. Tajemství, že Agáta Majerová je cvok.

„Vy už jdete? To je škoda, bylo nám tu tak veselo, že jo?“ Duchaplná dokonce upřímně zaslzela.

„Nó, to je fakt. Nad polámaným hřbetem jsem se ještě nikdy tak nepobavila.“

„To bude asi tím, že není váš.“

Shovívavě se usmála: „Je to tu samej žlučník a slepák, v lepšim případě nějaká ta zlomenina. Kromě vás a tý mladý z šestky, co vypadla z vokna když vytírala podlahu, nic zvláštního.“

„Cože?“

„Fakt nic zajímavýho. Ani žádná havárka, žádná rvačka,“ pokývala Duchaplná hlavou a zasněně koukala do zdi.

„Myslím tu, co vypadla z okna. Jak mohla vypadnout z okna, když vytírala podlahu?“

„Jednoduše. Měla na stole tisícovku a jak při tom úklidu větrala, tak jí tim voknem ulítla. No a vona ji chtěla chytit. To víte, tisíc korun, to jsou pěkný peníze. Ty na ulici nenajdete.“

„Pokud ovšem někomu neuletěj voknem, že jo,“ušklíbla se Vtipná.

Smích možná léčí. Ale ne v mém případě. Každý prudší pohyb či zasmání aktivovalo kovaříčky v mojí hlavě. Boule nad pravým spánkem se tvářila, jako by se mi tam chystalo vyrůst třetí ucho. Rozloučila jsem se s Vtipnou a Duchaplnou a zamířila o patro níž, kde mi vystavili propouštěcí zprávu. Když jsem vycházela z budovy vzpomněla jsem si, že jsem měla na doktora Bezinku počkat u ambulance. Ach jo, ta moje skleróza! Ale teď mám pro ni alespoň omluvu.

Doktor Bezinka se po chvilce objevil. Ani bych ho bez erárního pláště nepoznala. V mikině, džínách a zimní bundě vypadal jako docela obyčejný kluk. Odrostlejší kluk. Když mě uviděl, zaradoval se, jako by spatřil pacienta jehož vyrval z náručí zubaté. Rozhlédl se kolem a posadil se vedle mne na tvrdou nemocniční lavici.

„Jak bych to řekl,“ mnul si rozpačitě nos, „chtěl bych vás vidět.“

Tak Duchaplná měla přece jen pravdu.

„Pan doktor Myška už mě ale na kontrolu objednal,“ namítla jsem.

„Myslím to jinak. Rád bych vás viděl soukromně, jestli to je možné.“

Páni, osobní prohlídka?

„Vy máte soukromou praxi?“

Nevěřícně se na mě zadíval a jeho pohled říkal cosi o tom, že jsem chuděra, kterou je nutno litovat.

„Na to, abychom se viděli, musím mít soukromou praxi? Doktor ze špitálu by vám nestačil?“

„Jak nestačil?“

„Tak nevím. Nemám vám tu propouštěcí zprávu zase sebrat?“

Cvak. Konečně mi to došlo a krev se mi vlila do tváří. Podívala jsem se na něho.

„No sláva!“ radostně zavrněl, „já už myslel, že vám to zanechá trvalé následky.“

Tvářila jsem se, jako že se stalo.

„Tak co?“ vyčkávavě na mě hleděl.

„Tak jo,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Dáte mi na sebe telefon?“ sladce se zeptal a rovnou mi podával svou vizitku. Měla oslí rohy, byla teplá a vlhká. Asi nepředpokládal, že ji v ruce bude držet tak dlouho. Začal mi zvonit mobil. Omluvila jsem se a on chápavě přikývl: „Jen si to vyřiďte.“

Číslo na displeji jsem neznala.

„Majerová.“

„Tady Milan Krupička, trenér, studio Krása pohybu. Neruším?“

Jak mu mám říct, že ruší?

„Ne, nerušíte.“

„Chtěl jsem se zeptat, jak vám je. A jestli by vám nevadilo, kdybych se na vás zašel odpoledne podívat.“

„Právě mě propustili. Zrovna hledám číslo na taxíka.“

„Tak ho nehledejte. Vydržte patnáct, dvacet minut. Budu tam.“

To jsem tedy netušila, že studio poskytuje dopravní služby zmrzačeným cvičencům.

Těžko jsem mohla předpokládat, že je doktor Bezinka hluchý.

Nebyl a ani to netajil. „Škoda, chtěl jsem vám nabídnout svůj kočár, pokud nemáte zajištěný odvoz.“

Telefon náhle podruhé zazvonil. Opět číslo, které jsem neznala. Provinile jsem na Bezinku zamrkala.

„Tak co, ještě jste neumřela? Tady je Vokoun.“

„Kdo, prosím?“

„Čeněk Vokoun. Pořád nic? No ten, co neumí parkovat. Co nejí mrtvolky. Co vás zavezl do tý opravny co vopravujou lidi.“

„Vy…“

„Neděkujte mi za zájem. Omylem jsem vám do báglu zabalil svoje doklady a dnes mě chytli čerti. Vypláznul jsem pětibábu.“

„Co jste?

„No nic, mohlo to bejt dražší. Zaskočil bych do toho ústavu navečer za váma, co říkáte? Na který cimře se povalujete?“

„Právě mě propustili, jedu domů…“

„Tak vám k večeru cinknu a řeknete mi, kde přebejváte. Bez těch papírů jezdit je vo hubu. Naschle.“

Doktor Bezinka předstíral, že je trpělivost sama. Kdyby tak hoch tušil, že udělat mi v tu chvíli EKG, naordinuje mi dvojitou dávku elektrických šoků. Dosud o mě měla starost jen Bobi a Klára. A teď - chlapi! A tři! A málem najednou! I když Vokounovi alias Důležitému jde jen o šrajtofli. O co jde Krupičkovi? Jestli snad nevhodnými poznámkami nekazím reputaci podniku?

„Haló,“ zpátky na zem mě přivedl Bezinkův hlas a jeho ruka mávající mi před očima. „Tady jsem.“

„Promiňte,“ vykoktala jsem, „o čem jsme to mluvili?“

„Právě jsem zamačkával slzu nad tím, že jste mi dala košem. Tedy doufám že jen nad nabídkou odvozu domů,“ líbezně se usmál. Měl oči barvy hořké čokolády, neposlušné kudrnaté vlasy téže barvy a legračně zúžený horní ret. Trošku ráčkoval. Přijatelně.Roztomile. Vlastně úžasně.

„Kdy bych vás tedy mohl vidět?“

„Mám neschopenku, nikam nemůžu a i kdybych ji neměla, stejně bych nemohla. Pořád mám pocit, že jsem ještě neslezla z řetízkáče. Navíc kudy chodím, tudy straším,“ ukázala jsem na bouli na hlavě.

„Škoda. Příští týden jedu na den na hory, mohla jste jet se mnou. Minulý týden tam napadl pěknej prašan. Cvičíte, předpokládám že i lyžujete. Máte ráda zimu?“

„Asi vás zklamu. Dostanu kopřivku, když jen otevřu mrazák. A jakmile pomyslím na cvičení, už mě bolí tělo.“

Zasmál se, jako by lepší vtip v životě neslyšel.

„Vy mi připomínáte moji sestru. Ta říká, že být chlap, je použitelná na veškerý sport jako švihák lázeňský na sklizeň brambor…Je to asi hodně troufalé, ale myslíte, že bych vás mohl navštívit?“

Proč jen mi připadá, že se bavím s Láďou Špačkem, s nímž jsem ve sladkých osmi letech sousedce Brožkové nacpala do bot kaktusy a zalepila klíčovou dírku žvýkačkou? Proč mám ten podivný pocit sounáležitosti, který vyvolala společnými silami ukroucená hlava medvěda Brožkovic Kačenky?

„Co když pocházím z mafiánské rodiny? Co když je riziko se k našemu domu jen přiblížit, natož do něho vejít?“

„Chcete říct, že tatík má kolt za pasem a bratr mě uloví do lasa?“

Při zmínce o otci mě nějak přešel humor.

„Ne, to ne. Bydlím s babičkou a ta má slušně vychované mladé muže ráda. Lékaře obzvlášť.“

„A babička nemá zbrojní průkaz?“

„Nemá. Bobi používá zásadně zbraně hodné.“

„Které zbraně jsou hodné? Takové neznám. Já vím, že co zbraň, to pěkná potvora.“

„Zbraň hodná není hodná jako hodná, ale hozu hodná. Bobiinou oblíbenou je talíř ráže dvacet pět centimetrů. Nejraději s cibulákovým vzorem.“

Udělaly se mu ďolíčky ve tvářích, usmál se, nejdřív trošku, potom víc a nakonec se rozesmál.

„Páni, děvče, to je klika, že vás zavezli zrovna do našeho špitálu.“

„Hm. Kdybych byla pečlivější, mohla jsem navázat perspektivní známost na prosektuře.“

„Taky jsme se mohli minout a to bych fakt nerad.“

Než mě svým sdělením stačil uvést do rozpaků, objevil se ve dveřích cvičitel Milan Krupička. Přehlédnout ho nebylo možné. Jeho bicepsy oděné v péřové bundě zatarasily vchod, jímž byli běžně transportování pacienti na širokém nemocničním lůžku.

„Večer mi zavolejte, jestli chcete, a domluvíme se,“ zvedla jsem se v obavě, že by mě Milan Krupička mohl nepoznat. Boule pěkně nakynula a fialovou barvička u oka jsem rozhodně nemohla vydávat za šílený módní výstřelek. Pánové stanuli proti sobě.

„Pan doktor Bezinka, pan Krupička, trenér z posilovny,“ představila jsem je.

Milan Krupička si doktora změřil pohledem vypovídajícím o tom, že kdyby jen trochu vydatněji foukl, doktor se vznese a nebude k tomu ani potřebovat létající koberec...

Jesica po mě pokukovala a viděla jsem, že je nažhavená vystartovat pro vodítko.

„Budeš tady s Olinkou, hodná holka. Za chvíli se vrátím.“

Že by zrovna jásala, to říct nedalo, ale než být sama doma a dostat vyhubováno za zničené boty, to raději vezme za vděk Olinkou.

„Držím palce,“ usmívala se na mě, „a hlavně nespadni do nějakého kázání či vyčítání. Ať se děje cokoliv, rozumíš? Cokoliv.“

Bylo mi úplně jasné, co mi tím chce říct.

Dorazila jsem na smluvené místo včas. Šárka tam ještě nebyla. Bezradně jsem se rozhlížela místností, přistoupil ke mně číšník. „Je mi líto, madam, ale všechno je zarezervované.“

Náhle se jeho pohled rozjasnil, viděla jsem, že mi kouká někam přes rameno.

„Promiňte,“ jemně mě odstrčil, aby přicházející mohl vejít. Tedy mohla vejít. Byla to Šárka.

„Ahoj kotě,“ vítal ji jak starou známou, „rezervačku máš vzadu u dvojky.“

„Ahoj,“ podívala se na mě.

„Promiňte, to jsem netušil,“ omluvil se a ukázal, abychom se posadily.

Šárce to opět nebývale slušelo.

„Příteli nevadí, že zůstal doma?“

„Příteli?“ posměšně na mne pohlédla.

„Tomu z divadla.“

„Ale mami, snad nejsi tak naivní,“ podívala se mi do očí a mně bylo jasné, že to, nač jsme s Olinkou pomýšlely a ani jedna si netroufla říci nahlas, je pravda. Že Šárce nevadí „huntování těla“, jak to nazvala a že se živí nejstarším řemeslem.

„Jsi spokojená?“ snažila jsem se.

„Proč ne,“ pozvedla skleničku s drahým šampaňským k přípitku.

Za jednu láhev v tomto podniku bych jich v obchodě koupila…..ani jsem se nedopočítala.

„Kde teď bydlíš?“

„Mám pronajatý byt kousek odtud.“

„Takže žiješ sama.“

„Jo, to jo. Ovšem jak se to vezme,“ podivně se zasmála.

„Ale ten člověk z divadla to byl opravdu výstavní kus,“ žvatlala jsem.

„Jo, je pěknej. Ale ujetej. Proč by taky jinak byl sám a neměl alespoň přítelkyni, ne? Platí ale slušně, tak co. Jsou horší.“

Ježíši, co mám dělat. Sedím tu se svou dcerou, poslouchám jak mi vypráví, čím se živí a nemůžu jí říct, co si o tom myslím i když bych nejraději zvracela. Měla jsem pocit, že čeká kdy se neudržím. Vypila dvě sklenky.

„Je to docela psina,“ řekla.

„Co?“

„Pozorovat tě a vidět, jak se to v tobě pere a jak statečně odoláváš.“

„Není to jednoduché.“

„Neboj, jsou i horší věci na světě. Nemyslíš?“

Neměla jsem slov.

„Když to shrnu, nic mi nechybí. Mám kvartýr, spím si do kolika chci, nakoupím si co chci, dokonce si nakoupit všechny ty krávovinky musím, abych pro ty hochy byla zajímavá.“

Byť jsem si tak úpěnlivě přála se s dcerou setkat, teď se ve mně všechno bouřilo a těšila jsem se, až se rozloučíme.

„Šárko, já…..“

„Nech toho. Já vím, že ti to je proti srsti. Ale jinak jsi nedala, než že mě chceš vidět. A co ti mám povídat? Že prodávám salámy v masně, že mám doma pupkatýho chlapa, že se nemůžu dočkat, až budu mít haranta? Neumím si představit, že bych vstávala každej den úderem sedmý, honem fofrem do práce za ušmudlanou desítku. Mám režii padesát tisíc měsíčně. Kdo by mi to dal?“

Co na to říct?

„No, číslo máš, kdybys potřebovala, víš, kde mě najít. Kdybych mobil třeba rozšlápla, tak bydlím…“ a řekla mi adresu.

Vlekla jsem se domů, jako bych vážila metrák.

„Tak co?“ otevřela Olinka dveře, jen uslyšela zaštrachání klíče u zámku.

Zničeně jsem na ni pohlédla, vydechla.

„Takže je to tak, jak jsme si myslely, co?“

Kývla jsem.

Kruci, zapomněla jsem koupit špekáčky. A rosničky říkaly, že bude krásně. Nevyužít to a pěkně si neočmoudit kousek nezdravé uzeniny by byl hřích,“ vydechla jsem, sotva jsem praštila s těžkými nákupními taškami v předsíni. No, to jsem si tedy, já chytrák, vzpomněla brzy, kárala jsem v duchu sama sebe.

Manžel už byl doma. Avizovaly mi to jeho zablácené boty v předsíni a uzamčená toaleta. Málem jsem už křížila nohy, ale bylo mi jasné, že se to ve mně spíš vstřebá, než že by manžel ukončil svou popracovní seanci dřív, než za půl hodiny. Sakra, to ten víkend pěkně začíná…Stačila jsem poklidit nákup, umíchat vejce, umýt nádobí a teprve pak se ozval neklamný zvuk z toalety, že sezení, to slovo fakt sedí, je u konce. Zvuk vody mi zněl líp než ševelení vánku.

„Co jsi říkala?“ zvesela vpochodoval můj milovaný Milánek do dveří.

„Nic, nic, nic,“ odstrčila jsem ho, ani pusu mu nedala a běžela jsem do té malé místnůstky, která pro mne v tu chvíli představovala rajský kout.

S pocitem lehkosti, jako bych vílou byla, jsem se pak vrátila do kuchyně. Milan seděl u stolu a cpal se žlutým cholesterolem.

„Říkala jsem, že jsem zapomněla koupit špekáčky. O víkendu má být krásně, jaro končí, a ještě jsme na chaloupce nevyzkoušeli ten nový krb.“ Hodila jsem na sebe domácí dlouhé triko a hodlala se pustit do předvíkendových příprav. Jak jen to bylo možné, odjížděli jsme sobotu co sobotu do naší maličké kouzelné chaloupky poblíž Jičína.

„No, víš, Katko,“ lezlo to z Milana jak z chlupaté deky, „tenhle víkend nikam nepojedeme.“

Zaraženě jsem na něho pohlédla. „A proč?“

Kroutil se na té židli tak, že to vypadalo, jako by se mu z těch vajec která pozřel, začala v žaludku líhnout kuřata.

„Jak bych ti to….no…hele, Jirka s manželkou koupil takovej ten chytrej vysavač. A aby k němu dostal ještě nějaké příslušenství za zvýhodněnou cenu, nebo co, doporučil nás, jako potencionální kupce také takové mašinky. Samozřejmě nejsem blázen, abych kupoval vysavač skoro za osmdesát tisíc, ale je to kámoš. To pro něj musím udělat. Vzpomeň, co se nám na chaloupce napomáhal.“

Vzpomněla jsem si na Jirku, jak na svých zádech odnesl dva pytle cementu a dokud nebyla chaloupka hotová, už jsme ho tam neviděli. Mé rozčarování z toho, že nikam nepojedeme, byť už jsem byla natěšenější než veverka na oříšky, bylo převeliké.

„A konkrétně to bude jako jak,“ rezignovaně jsem dopadla na židli.

Přešla mě chuť na smaženici, na opečené špekáčky a na Milana už úplně. Sakra. Sakra a třikrát ještě sakra. Co všechno jsem už vyslechla o podomních prodavačích. O tom, co lidé všechno koupí, neboť byť to dosud nepotřebovali, potom už bez toho rozhodně nemohou dál žít ani pět minut. To se přihodí právě mně, která prohlašovala, že by si přes práh bytu pustila dobrovolně spíš čtyři nosorožce, než takového člověka.

„Káťo, fakt jsem nemohl říct ne. Navíc dostaneš prý od té baby nějakej dárek, nebo co a nakonec vidět to můžeme, ne?“

„Hm, takže abych teď vzala náš stařičký vysavač a donutila ho k výkonu, který bude téměř nad jeho síly. A to jen proto, aby mě nikdo nemohl přesvědčovat, že stroj který předvádí, nemá konkurenci, že?“

K Milanově cti nutno dodat, že vysavače se chopil sám, ještě mi uvařil kafe a vygruntoval celý byt. Nakonec jsem se musela smát. A jak, panečku, bylo uklizeno! Byť náš dědoušek vysavač stál možná tolik, co jedno kolečko od toho nového, supervýkonného, zvládl to opravdu se ctí.

„A to bychom se na to nemohli podívat a pak odfrčet? Snad tu nebude dvě hodiny?“ ještě jsem trochu vzdorovala.

„Ne, dvě ne,“ uklidňoval mě Milan, „asi prý tak čtyři,“ dodal.

Jak jsem se mohla druhý den přesvědčit, nežertoval. Stála jsem mezi dveřmi a tvářila se dost nakvašeně, když šel Milan té osobě se strojem pomoci. No, to bude pěkný pomocník pro ženu, když ho ani neunese, pomyslela jsem si. Po chvíli se mezi dveřmi objevily dvě velké bedny. Jedna měla nohy mužské, druhá ženské. A pěkné. Samozřejmě, byl to Milan a paní Pěkná, jak se představila, když to monstrum odložila. Hned v úvodu nám, jako pozornost věnovala soupravu kuchyňských nožů. Spíš mi svou velikostí připadaly jateční náčiní.

„Tím ji podřízneme a vysavač nám zůstane,“ pronesl šeptem můj šprýmovní muž.

Paní Pěkná se stále mile usmívala. Pomalu jsem tála. Byla to velice příjemná osoba. Navíc byla oblečená přímo dle mého vkusu a když jsem se jí otázala, kde zakoupila ten nádherný béžový svetřík, vůbec se nerozpakovala a pustila se se mnou do debaty o módě. Opravdu byla milá. Mezi líčením módní přehlídky v Paříži a obdivováním našeho příbytku, rozbalila krabice a na světlo boží vytáhla ten zázrak. S Milanem, ještě než zapnula stroj do sítě, stačila probrat výkonnost motoru vozu, kterým přijela. Z toho, jak mu svítily oči, jsem usuzovala, že jí Schumacher propůjčil svůj závoďák. Zkrátka a dobře, než spustila ten zázrak, měla nás omotané kolem prstu oba dva.

„Je úžasná, že jo?“ naklonila jsem se k Milanovi, když odešla do koupelny, aby naplnila jakousi baňku vodou.

„No to víš, nějaká nablblá obludka by to dělat nemohla. A viděla jsi to fáro?“ uznale pokýval hlavou Milan. Jeho výraz mi tak nějak napovídal, jestli on by hoch, nakonec raději nezařízl mne a nenechal si paní Pěknou s jejím vysavačem a autem.

Paní Pěkná nám vysvětlila, že stroj nečistí jen koberce, podlahy, čalounění a záclony, ale super úspěšně vyčistí a provoní i vzduch. Názorně to hned předvedla. Zvolené vůně byly má krevní skupina, získala jsem dojem, že ani u moře vzdoušek nemůže být lepší, než teď u nás v bytě. Po očku jsem si předváděný stroj prohlížela. Vypadal jako malá kosmická loď. Paní Pěkná můj pohled bystře zaregistrovala. „Vypadá krásně, že? Mám doma starší typ, také je pěkný, ale to víte, pokrok jde kupředu a bylo třeba ho vylepšit. Současný model opravdu vypadá tak, že ho směle můžete vydávat za bytový doplněk. Nakonec proč ne, že? Vyčistí vám vzduch, bakterie, mikrobi, roztoči a další zákeřné záležitosti nebudou mít u vás šanci. To víte, obzvlášť v dnešní době, kdy si člověk rozmyslí, aby marodil, to je velké plus. Já vím, je to velká investice, ale věřte, že se zakrátko vrátí.“

Pak se mě zeptala, kdy jsem luxovala naposledy.

„Včera večer,“ nic zlého netuše jsem odpověděla.

„A já vám teď ukážu, JAK jste vyluxovala. Se svým původním, nedokonalým strojem.“

No, když na tmavý hadřík vysypala obsah, který ten zázrak vycucl z našeho večer vyluxovaného koberce, málem jsem hanbou zalezla pod stůl. Tím to ovšem nekončilo. Paní Pěkná se vědoucně usmívala a předvedla, že mám nejen zaneřáděný byt, ale že jsem šmudla i já sama. Měla jsem pocit, jako bych se asi tak rok nekoupala a o existenci mýdla jen četla a už si to ani moc nepamatovala. Na černém hadříku, jímž přejela mou paži, ulpěla šedavo bílá vrstva.

„No Katko,“ zamračeně se na mě podíval Milan.

Nevěděla jsem, kam s očima. Paní Pěkná se zvonivě rozesmála.

„Ale ne, to je v pořádku, to je jen kůže, která se uvolňuje, šupinky opadávají. Ale podstatné je to, že ty šupinky opadávají všude, kde se pohybujete a ponejvíce hádejte kde? No přece v posteli! V lůžku se stávají lukulskou hostinou roztočům. Máte video?“

Na co video, sakra, pomyslela jsem si, právě štítíc se sama sebe. Leč video jsme měli. Vyzvala Milana, aby pustil kazetu, kterou donesla. Řeknu vám, hnus. Ty příšery, které nám prý bydlí v posteli, byly pěkně nafilmované a zvětšené do velikosti titánů. Když jsem si pomyslela, že mezi takovýma potvorama si nic zlého netuše sním své sladké sny, málem jsem se v tu chvíli osypala.

„Milane, kolik jsi říkal, že to stojí?“ šeptala jsem svému muži, když si paní Pěkná odskočila.

„Nevím to přesně, já se o to nezajímal, ale Jirka říkal že snad něco kolem osmdesáti tisíc.“

Tiše jsem hvízdla. „To už je kus auta, ne-li celé, kdyby se člověk spokojil s ojetinou.“

„Jasně, to je nesmysl, kdyby to stálo tak dvacet, no dejme tomu. Pak bych do toho možná i šel.“

„Milane, ale viděl jsi tu hrůzu, co máme kolem sebe? A představ si, až budeme mít děti…“

„No, to si jasně představuju. Splácely by to ještě ony.“

„Neblázni, zdraví máme jen jedno.“

„Katko! Jsi snad rozumná holka ne?“

Krčila jsem rameny. Je to neuvěřitelné, ale během té krátké chvíle, co u nás paní Pěkná byla, ve mně uzrálo rozhodnutí, že já ten vysavač prostě chci. Že ho mít musím, neboť jinak nejsem schopna mezi vším tím svinstvem žít ani přežít.. Paní Pěkná byla na toaletě podezřele dlouho. No, dnes už vím proč. Obvyklý prodejní trik. Jen ať si ryby popovídají, než spolknou návnadu!

„Hele, Milane, vezmu si půjčku, na dovču stejně pojedeme jen na chaloupku. K moři mě to teď vůbec nepotáhne, když můžeme mít takový čistý vzdoušek doma celý rok!“

„Ticho!“ šeptem mě okřikl, „přestaň myslet na blbosti. Je to nesmysl. Nebo snad tvoje babička umřela z důvodu, že takovou krávu kovovou doma neměla? Pokud vím tak ne. Zemřela stářím a bylo jí přes osmdesát! Měj rozum, Káčo, a nech toho.“

„Ne, já to prostě chci.“

V tom se paní Pěkná vrátila. Nabídla, že nám ukáže, že v ložnici máme přeroztočováno. To jsem zavrhla i já. Cizího člověka si do ložnice nepustím.

„Škoda,“ usmála se, „to by jste teprve viděli.“

„Já myslím, že nám to stačilo.“

„A?“ vyloudila na své tváři oslnivý úsměv, že Milan začal tát. Zavčasu se však vzpamatoval.

„Budeme o tom uvažovat. Dejme tomu, že tak za rok by to mohlo být reálné. To víte, je to hodně peněz.“

Srab, řekla jsem si v duchu, je to srab a neřekne jí na rovinu ne. A když tedy on neřekne ne, řeknu já ano. Jako by to tušila. Snad mi četla myšlenky. „Pokud se rozhodnete hned, dáte mi malou zálohu a podepíšete smlouvu, hned vám ho tu můžu nechat.“

To už bylo neodolatelné lákadlo. Vstala jsem, Milanovy posuňky jsem nebrala na zřetel a vytáhla jsem z prádelníku své úspory. Vyrazila jsem Milanovi dech a to natolik, že než se vzpamatoval, byla smlouva podepsaná, uprostřed pokoje trůnil vysavač a paní Pěkná byla fuč.

„Vidíš, jak to bylo jednoduché,“ dorazila jsem ho.

V příštích dnech se mým koníčkem stalo luxování. Luxovala jsem a luxovala a osvěžovala vzduch a nemohla se každý den dočkat, až přijdu z práce a budu se moci s tou svou chloubou pokochat. Mě neopouštělo nadšení pro nový stroj, Milana vztek na mě. A to mu vydrželo čtyři měsíce! Měli jsme tichou domácnost a hlučný vysavač. To byl zatím jeho jediný nedostatek. No, že by mi to bylo jedno, že si mě Milan nevšímá a volný čas raději tráví s kamarády, to říct nemůžu. Začínala jsem trošičku pochybovat, jestli jsem nepřestřelila. Po těch čtyřech měsících jsem přeci jen neluxovala už každý den a splácená částka byla v rozpočtu znát.

Nastal víkend, kdy měl chudáček Hugo, jak jsem ho pojmenovala, zůstat doma o víkendu sám. Špekáčky koupil Milan. Asi proto, aby měl důvod zajít koupit si deset piv a lahev rumu s sebou na chaloupku. Ano, jeli jsme na chaloupku. Milan si potřeboval uklidnit nervy. To se spraví, říkala jsem si v duchu, však až to stráví, bude rád, že Huga máme. V sobotu ráno jsme vše naložili, zamávala jsem Hugovi a vyrazili jsme. Cesta v klidu a – tichu – ubíhala. Zavřela jsem oči, podřimovala jsem. Probralo mne zaškubání a podivný zvuk.

„Do pr….“ Okomentoval zastavení našeho vozítka Milan.

„Co je?“ protáhla jsem se. Pohlédla jsem z okna. Byli jsme asi tak v půli cesty. Co se mi nelíbilo, bylo nebe, na němž se objevily tmavé mraky.

„Co je? Co je? To jsi to neslyšela?“

„No, něco jsem zaslechla,“ připustila jsem. Jelikož jsem byla dosud zvyklá, že si Milan poradil s každým problémem, nevzrušovalo mě to. Milan zvedl kapotu a cosi tam kutil. Asi po deseti minutách začalo pršet. Ale jak! A vypadalo to, že bude pršet pořád a nikdy, ale už vůbec nikdy nepřestane.

„Tak dělej něco, kruci, to tu budeme takhle tvrdnout?“ znervózněla jsem.

„A co mám asi tak dělat, když se ten šmejd rozhodl umřít právě teď a tady?“

„Co, co, to je mi jedno. Ale něco udělej. Jsi chlap!“

„Víš co?“ nakvašeně se na mě podíval. „Chlap, jo? A že bys na chlapovi nechala důležitá rozhodnutí? Když jsem několikrát říkal, že to auto je paštika a že je nejvyšší čas se ho zbavit a koupit novější, to jsem asi chlap nebyl, že. Teď ti totiž nezbyde, než se tak akorát naučit lítat! Běžně ježibaby lítaj na košťatech, ty holt budeš mít nejnovější typ! Huga!“

Venku to vypadalo na konec světa. Navzdory tomu Milan vyskočil z vozu a práskl dveřmi a – do bot. Během pár minut byl pryč. Zůstala jsem v té slotě sama. Uplynula hodinu, dvě, Milan se nevracel. Déšť se trošičku uklidnil. Vylezla jsem z vozu, vzala osobní věci, auto zamkla a postavila se na kraj silnice na stop. Měla jsem strach, ale co jsem měla dělat? Zapustit tam kořeny? Byla už tma, když jsem dorazila k chaloupce. Její okna svítila do tmy. Zmoklá, zablácená, a unavená jsem vešla dovnitř. Milan seděl pohodlně u kachlových kamen, která se příjemně rozehřívala. Teprve v tu chvíli mi došlo, co jsem udělala. Nechal jsem se přesvědčit, nachytat jako školačka. Sedla jsem na lep pěkné paní Pěkné.

„Milane, prosím tě, nezlob se. Fakt, nezlob se. Já ten krám splatím, třeba ho pak prodáme. Vezmu třeba navíc nějaký úklid, nebo něco, abys mohl koupit nějaké to auto….“ Brečela jsem, jak malá holka. To napětí mezi námi trvalo už dlouho.

„Pojď sem, ty draku,“ vyzval mě a promočenou, tak jak jsem byla, si mě posadil na klín.

A já brečela a brečela a nemohla jsem přestat.

„No tak, nějak bylo, nějak bude. Tak se holt trochu uskromníme, tu paštiku se pokusím opravit, nějak to zvládnem. Ale Katko, prosím tě, slib mi, že už nikdy neuděláš takovou nepředloženost.“

A já brečela zase. Tentokrát navíc dojetím. Kamna se krásně rozehřála, my vytáhli ze sklípku láhev červeného, kterou jsme si tam schovávali na horší časy. A strávili jsme nádherný večer. Povídali jsme si a povídali, jako bychom chtěli dohnat celé ty čtyři měsíce. Druhý den soused zavezl svým autem Milana pro toho našeho povstalce. Na místě se auto nepodařilo opravit, ani zpojízdnit, takže ho přitáhli na laně. Celou neděli se v něm spolu vrtali, já vyvářela, plela záhonky, na Huga jsem ani nevzpomněla. Soused byl šikulka stejně jako Milan, takže společnými silami auto opravdu opravili.

„Jo, kdyby to byla nějaká moderna, co je už samá elektronika, to by holt byla smůla.“

„Já to pořád říkám, všechno špatný, pro něco dobrý,“ smál se Milan. „Nakonec fakt ještě štěstí, že máme tuhle vykopávku, co se dá opravit skoro na koleně.“

„Na kolenou,“ dodala jsem a pohlédla na souseda.

 

„Hele, Katko, dala jsem na tebe typ jedný ženský, prodává ovčí přikrývky. Nepotřebuješ na to pak už ani žádné povlečení. Je to zaručeně děsně zdravý a co do toho investuješ, se ti za chvíli vlastně vrátí,“ zanedlouho mi sdělila kolegyně Romana.

„Jo přikrývky? No, tos mě fakt potěšila,“ ironicky jsem pronesla já. Kolegyně ironii nepostřehla.

„Viď? Já si říkala, že vy jste taková moderní rodina, když už máte i ten vysavač.“

Když pak paní „Ovčí přikrývka“ u nás bez ohlášení zazvonila, poděkovala jsem jí za nabídku a slušně ale důrazně jsem jí sdělila, že nekoupím ani přikrývky, ani loď, ani tank. Milan mě z kuchyně slyšel a když jsem za ní zavřela dveře, rozchechtal se na celé kolo.

„No, vidím, že tě Hugo docela vyléčil. Tebe už jen tak někdo nenachytá!“

„Mám obrovský problém,“ sdělila jsem kamarádce Štěpánce, „přišla jsem o manžela, což je samo o sobě důvod k uspořádání oslavy srovnatelné s oslavou babiččiných stoletých narozenin, ovšem ztráta vozu je pro mě bolestná.“

Štěpánka si posunula brýle na nos.

„A?“

To jediné písmenko vyslovila takovým tónem, že mne nenechala na pochybách že ví, co bude následovat a co si o tom myslí.

„Prostě si nutně musím auto co nejrychleji obstarat.“

Pokývala hlavou a vševědoucně vzdychla:“Že už víš, k čemu je to kolo vpředu co s ním točíš a taky že ty pedály tam dole nejsou trenažér chůze ještě neznamená, že můžeš auto vlastnit. Ty! Ty, která nepoznáš že jedeš po prázdném kole a nad rozsvícenýma kontrolkama na mazání, dobíjení a doplnění paliva se dokážeš upřímně radovat, jak je to najednou v tom autě hezké! Ty si můžeš vůz tak maximálně půjčovat, nejlépe od nějakého automechanika, který po tvé půlhodinové vyjížďce provede generálku.“

„Tedy Štěpánko, to si říkáš kamarádka? Ty jsi úplně normálně devítihlavá saň za kamarádku převlečená.“

„Žádná saň, má milá. Jsem bohapustý realista. Navíc tě znám a to dobře.“

„Zmlkni, Vševěde, já prostě to auto potřebuju a basta. Mám zaručeně dobrý typ na jeden autobazar. Nechci slyšet co si o tom myslíš ty. Ještě budeš slintat, abych tě svezla. Mám jen jedinou otázku – půjdeš se mnou nějaké roztomilé přibližovadlo vybrat?“

Plácla se do čela:“Komu není rady, tomu není pomoci.“

Hned druhý den jsem za doprovodu své nejlepší přítelkyně do bazaru vyrazila. To byla krása! Jedno nablýskané vozítko vedle druhého. Nevěděla jsem, kam se podívat dřív.

„Máte přání, dámy?“ přitočil se k nám hbitě usměvavý prodejce.

Štěpánka se zachmuřila jak listopadový podvečer a palcem ukázala na mě.

Usmála jsem se:„No ano, máme přání. Auto!“

V tu chvíli mi Štěpánka šlápla na palec, dloubla do žeber a sotva slyšitelně mi zasyčela do ucha:“Myslíš snad, že tu prodávají rohlíky?“

„Jistě, auto,“ nedal na sobě nic znát, „a jaké by mělo být?“

No počkej, teď ti ukážu, pomyslela jsem si. Nadechla jsem se a s výrazem světáka jsem odpověděla:“Červené.“

„Aaano,“zablekoval - nevím proč prodejce, „červené. Červených vozů tu máme víc. Jaká by to měla být značka?“

Slyšela jsem o různých značkách, zejména dopravních. O těch mi velice často cosi vyprávěl můj exmanžel, když jsem náhodou řídila náš společný vůz já. Ale co má co dělat značka s mým červeným vozem? Asi jsem mlčela dost dlouho, protože bez toho, abych mu odpověděla znovu zaútočil:“A jaký obsah si přejete?“

Sakra, obsah. To ví snad každý.

„Standard. Sedačky, volant, nic zvláštního. Snad by tam mohlo být rádio. Jinak bych si musela zpívat a to mi moc nejde.“

„A k jakému účelu budete vůz používat? Soukromě, nebo snad služebně?“

„Soukromě.Život bez auta si neumím představit.“

„Mohu se zeptat, co děláte?“

„Jsem programátorka,“ usmála jsem se.

„Aha,“ vydechl a poznamenal cosi o tom, že to vysvětluje mnohé.

„Myslíte, že vám bude postačovat litr, nebo si přejete dvoulitr?“

Opravdu jsem nevěděla o čem mluví a Štěpánka, potvora jedna zatracená, od nás už před chvílí odešla. Prohlížela si vozy na opačném konci bazaru.

„Ještě mi tedy povězte, jakou máte cenovou představu.“

V tom jsem měla jasno úplně. Viditelně ho to potěšilo. Rozesmál se. Když ho to přešlo, mrknul na mě:„Myslím, že bych tu něco pro vás měl.“

Zavedl mě k malému roztomilému autíčku.

„Tahle krasavice čeká jen na vás. Je to sice ročník trochu postarší, ale to víte. Nakonec nejlepší polívka je ze starý slepice, že jo?“

Bylo mi sympatické, jak je vtipný.

Pokračoval :“A za ty prachy… je to diesel, jezdí na naftu. Ještě ušetříte!“

Smálo se na mne malé červené autíčko. Rázem jsem se do něj zamilovala. K čemu Štěpánčiny rýpavé poznámky, ať tam tu rachotinu nechám a uteču, dokud je čas.

A tak jsem vlastnila své první auto. Radost mi nezkalilo ani to, když po pár týdnech začalo trucovat. Když byla mlha, namísto jízdy poskakovalo, ledva zapršelo, nejelo vůbec. Poplácala jsem ho většinou po blatníku, roztáhla deštník a spěchala na autobus. No co, já mám taky své nálady.

„Ty jsi opravdu cvok. Dej tu popelnici do sběru a uvidíš, že si oddychneš,“ neodpouštěla si své poznámky Štěpánka, když jsem mokrá, zablácená a s hodinovým zpožděním přibíhala kdykoliv když pršelo do práce.

„Čistá závist kočičko,“ oklepala jsem se jak mokrý pes a usedala ke klávesnici s tím, že až pršet přestane, bude zase dobře.

Stala jsem se totiž na tom malém červeném autíčku citově závislá. Byl to můj miláček, moje zlatíčko. Mělo i své jméno - Puňťa. A že mě nechávalo v úzkých když jsem to zrovna vůbec, ale vůbec nepotřebovala? Život je třeba brát s nadhledem.

„Vždyť je to jen ženská, co chcete. Ta je ráda, že si nezaplete ruce do volantu. Taky jí v tom bazaru mohli prodat autíčko šlapací a ani by to nepoznala. Viď, Barbaro?“ smál se mi do očí kolega Karel.

„Karlíčku, trhni si. To je totiž naprosto speciální auto pro naprosto speciální ženskou, ale tomu ty nemůžeš rozumět. To víš, jsi jen chlap,“ nedala jsem se.

Docela věřím tomu, že bych jeho škodolibých poznámek zůstala ušetřena, kdybych už několikrát neodmítla pozvání na večeři „jakou jsi Barbaro určitě ještě nezažila“. Ve svých dvaatřiceti mám padesátpět kilo, míry devadesát – šedesátpět-devadesát, dlouhé černé vlasy do pasu a o takováto pozvání nemám nouzi. Jenže na takovéto Karlíčky zvědavá nejsem. To bych šla z bláta do louže a o to tedy rozhodně nestojím.

Po jednom obzlášť náročném pracovním týdnu se vydařil víkend jak malovaný. Abych si sluníčka užila co nejvíc, ve spěchu jsem do sebe ráno nasoukala rohlík, seběhla před dům, sedla do Puňti a vyrazila. Jela jsem do neznáma, kochala se krajinou a čekala jsem, až natrefím na místečko, kde by stálo za to zastavit. Jela jsem hodinu, jela jsem dvě. Náhle Puňťa zakašlal, zaškubal a jakoby se mu nějak nechtělo jet. Nejprve jsem to přičítala mírnému kopečku. Pak jsem stáhla okénko a vystrčila ruku ven, abych se ujistila, že ani neprší, ani nesněží, ani nepadá omrzlice. Bylo sucho. Naprosté. Jak jsem posléze zjistila, i v Puňťově nádrži. Stála jsem na krajnici u vydechlého Puňti a poprvé mu dávala co proto.

„Neřáde nevděčnej. Člověk tě vyveze na zdravej vzduch a ty mu provedeš za odměnu tohle. No. Co teď budeme dělat? Co? Na vzduch asi nepojedeš, co?“

Kopala jsem do kamínků u silnice, žvýkala stonek jakési trávy a pozorovala bílé beránky na nebi. Já jsem snad na konci světa, napadlo mě když uplynula čtvrthodinka a kolem dosud neprojelo ani jediné auto.

„No tak,“ škemrala jsem s pohledem upřeným na nebe, „alespoň koňský potah. Přece mě tu nenecháš bídně zhynout.“

Má slova byla vyslyšena. Ovšem pozor, nebyl to koňský potah, ale nebylo to ani vozítko ledajaké! Zastavil u mne černočerný ďábel, nablýskaný krasavec. Vpředu se skvěla značka FORD. Muž, který z něho vystoupil už ovšem ďábla nepřipomínal ani vzdáleně. Také proč, že, když to byl v u chvíli vlastně anděl seslaný z nebe.

„Došlo mi palivo,“ vykouzlila jsem úsměv číslo osm.

„Jistě, to není problém, krásná vílo. Zamkněte ten svůj poklad a já vás svezu k nejbližší čerpací stanici.“

Pohladila jsem Puňťu, zamkla ho a nasedla. Jako spolujezdec jsem si v tomto voze tedy rozhodně neodpočinula. Řidič věnoval téměř veškeré pohledy mně a sledování vozovky před autem se pro něho stalo záležitostí okrajovou. Výsledkem bylo, že jsme asi dvakrát málem mohli sbírat rovnou z vozu houby. Když se vůz s prudkým trhnutím vrátil podruhé na silnici kam patřil, spatřila jsem u cesty značku čerpací stanice s tím, že na nás čeká za 2000 metrů. Oddychla jsem si. Předčasně. Černý ďáběl náhle ztratil tah, chvíli ještě trpěl ve smrtelné agonii a najednou vydechl úplně.

„Co to, proboha, může být?“

„Co takhle rozdělovač, cívka, karburátor…“ lovila jsem v paměti názvy součástek, o nichž jsem kdesi cosi zaslechla, ale ve skutečnosti jsem toho o nich věděla asi tolik, co eskymák o pomerančích.

„Tak se podívejte do motoru, vy si s tím určitě poradíte,“ pobízela jsem ho.

Zbytečně. Ukázalo se, že neví, jak se do motorového protoru má dostat. Teoreticky bych měla propadnout hrůze, že tu zhyneme hlady a žízní a až po čase náruživí houbaři najdou v mechu naše oklované mrtvolky. Prakticky jsem se ovšem nevýslovně zaradovala, že jsem narazila na člověka, který toho ví o svém voze ještě míň než já a navíc že to je jedinec rodu mužského. Rázem se mi i tak vcelku dobrá nálada ještě vylepšila. Jak jsem tak byla v tom radování, pohlédla jsem na přístrojovou desku.

„Už vím, co tomu je,“ dusila jsem v sobě smích opravdu usilovně.

Tázavě na mne pohlédl.

„Taky vám došlo palivo.“

Pak jsem to nevydržela a rozesmála jsem se nahlas, až jsem vyplašila místní ptactvo. Drobný muž rázem ztratil masku svůdce a odevzdaně usedl do vozu.

„Co teď?“

„No co by,“ uchopila jsem situaci do svých rukou, „počkáte tady, já zajdu k pumpě. Něco mi tam snad na palivo půjčí a do hodinky bych mohla být zpátky.“

Souhlasil a já měla pocit, že není daleko od toho, aby se rozplakal. A tak jsem vyrazila. Netrvalo mi to ani tak moc dlouho a stála jsem před obsluhou čerpací stanice. Ochotně a za malou zálohu mi zapůjčili plechovou konev, do níž jsem natankovala deset litrů nafty a namířila jsem si to zpět. Vrcholným výkonem toho malého mužíčka bylo, že dokázal otevřít nádrž. Spokojeně jsem tam naftu nalila.

„Uff, hotovo,“ oddychla jsem si.

„Co vám dám?“

Vyřkla jsem částku.

„To je ale málo, za deset litrů.“

„Jak to málo? Je to naopak ještě míň, než u nás ve městě. Vždycky naftu platím plus minus takhle.“

Náhle zesinal. Nechápala jsem proč.

„Nnnafftu…..naftu?“

„Jasně, naftu. Nebo vám to snad jezdí na plzeňský prazdroj?“

„Ženská! To auto má katalyzátor! To jezdí výhradně na natural!“

Stále jsem ještě nechápala rozsah napáchané škody.

„No a? Pro jednou se snad zas tak moc nestane…“

Vypadal, že se chystá mě zaškrtit a navzdory své postavě že toho bude i schopen.

„Tak se tak nemračte. Radši tedy přemýšlejte, co uděláme,“ dotírala jsem smířlivým tónem.

„Já vám řeknu, co teď uděláte,“ hřímal, „teď hned se seberete, dojdete znovu k té pumpě a zavoláte na tohle číslo. Mobil se mi vybil a nabíječku do auta jsem zapomněl doma.“

Tím mě rozesmál tak, že jsem nemohla přestat. Usedl do vozu a kdyby bylo schopno jezdit namísto na benzin na zlost, vystřelilo by z místa jak raketa.

No, došla jsem k čerpačce, pomoc jsem zavolala, řekla bych, že jsem osazenstvo pumpy velmi pobavila. Dokonce natolik, že mi jeden z nich – ten, co se smál nejvíc, natankoval další konev, naložil mě i s ní do svého vozítka a dopravil mě k Puňťovi. U černého ďábla jsme přibrzdili, v letu jsem ubezpečila zasmušilého pana řidiče, že pomoc je na cestě a že mu mockrát děkuju.

Punťa pak spokojeně zachrochtal, zatřásl se a vydal se se mnou za dalšími zážitky. Prostě se spolu nenudíme.

Na Ruzyni to profukovalo, začalo drobně poprchávat. Barbara stála na stanici autobusu a stejnokroj letušky jí před chladem příliš nechránil. Přivřela oči a vrátila se v myšlenkách o pár hodin zpátky. Na Krétě pálilo sluníčko, vítr tam foukal také, ale na rozdíl od chladného pražského vzduchu byl příjemně teplý. Celá posádka se na Krétě nezdržela dlouho. Jedna várka turistů na ostrov, chvíli pauza v níž bylo letadlo uklizeno, natankováno a připraveno na zpáteční cestu, druhá várka opálených a spálených turistů zpátky do Prahy. V časných ranních hodinách se jí cestou na letiště porouchalo auto. Její plechový miláček začal na dlouhé rovince kousek před Šárkou stávkovat. Chvíli škytal, poskakoval, až se zastavil úplně a na otočení klíčkem reagoval tak, jako by se startérem neměl nikdy nic společného. Nezbylo jí, než ho odstavit a mávnout na taxíka.

„Jen počkej ty mizero. Až se vrátím, půjdeš do servisu. A to si piš, že se tam s tebou mazlit nebudou!“ Plácla vozítko po boku a přesedla do prostorného vozu taxislužby. K předletovému briefingu se dostavila právě včas. Když zjistila, že letu šéfuje kapitán Limberk, nálada jí o pár stupňů klesla. Porouchaný vůz se už nejevil jako drobná kosmetická vada na kráse dne, ale tento původně ne příliš velký problém rázem narostl do velikosti hromadného neštěstí. Co jsem komu udělala? Za co jsem zase trestaná? Neutuchající Limberkův elán, suverenita a přemíra energie jí až popuzovaly. Měla sice ráda rozhodné a energické lidi, jimiž piloti se kterými dosud spolupracovala téměř bez výjimky byli, ale Limberkovo vystupování bylo navíc poznamenáno něčím, co nedokázala přesně definovat a co sama pro sebe nazývala kořením arogance. Jak velmi se lišil od pohodového kapitána Peroutky, s nímž byl každý let pohodovou záležitostí. Kapitán Peroutka byl už trochu v letech, veškerý dámský personál oslovoval zásadně „děvčátka“ a za celou dobu spolupráce s ním nepamatovala, že by měl někdy jinou náladu, než dobrou. Už při startu zjistila, že ranní anabáze s vozem zřejmě odstartovala typ dne, který se nazývá „den blbec“. Mezi cestujícími byli mladí manželé s asi tříletým dítětem, jehož neutuchající řev směle konkuroval řevu motoru startujícího letadla. Narozdíl od motoru se dítě neztišilo. Po hodině si při pohledu na řvoucí, vztekající se a kopající dítě s nepatrným povzdechem vzpomněla na Herodese. Byla přesvědčená, že o malém vzteklounovi už zcela určitě ví i velký pes v přepravce v zavazadlové části letadla. Co však bylo horší, než nezvladatelné dítě byl fakt, že jeho rodiče tato skutečnost nechávala naprosto v klidu a na podrážděné reakce spolucestujících reagovali výsměchem. Barbara zachovávala profesionální úsměv, snažila se dítě zabavit, uklidnit, ovšem s nulovým výsledkem. Oba rodiče jí jasně dali najevo, že o pozornost, kterou věnuje jejich dítěti, nestojí a že jim je nepříjemná. Při každé návštěvě pilotní kabiny na ni Limberk pohlédl pronikavým rentgenovým pohledem. Byla to vždy jen chvilka, ale měla pocit, že před ním stojí nahá, nebo v lepším případě v průsvitné noční košili. To určitě nebylo nic, co by její náladu vylepšilo. Cesta zpět z Kréty byla relativně klidná. Po přistání, když všichni pasažéři opustili letadlo, se při vyřizování formalit opět setkala s Limberkovým, pro ni ne příjemným, pohledem. V rychlosti si splnila všechny povinnosti a už se viděla doma, v posteli, nejlépe s pěknou rozečtenou knížkou. Ve skrytu duše doufala, že letů, které bude pilotovat Limberk a na které vybere počítač zároveň i ji, bude v budoucnu co nejméně. Když se nad ním zamyslela, uznala, že fyzicky je to přitažlivý muž. Urostlý, široká ramena a úzké boky, ani deko navíc.Tmavé černé vlasy, hnědé oči, hranatá brada. Uniforma jeho příjemný vzhled jen podtrhovala. Ten chlap měl jiskru. Přesto by Barbara dala přednost všem ostatním pilotům které znala. Natolik se v jeho přítomnosti necítila dobře. Zvláštní na tom bylo, že ten podivný pocit z něj měla většina letušek. Z úvah jí vytrhl brzdící autobus. Ani si nevšimla, kolik lidí se postupně sešlo na zastávce. Autobus byl plný. Nepřekvapilo jí, když smějící se parta mladých lidí, která cestou přistoupila, po ní vyžadovala občerstvení s tím, že se ale nemají čím připoutat….Jejich veselí jí po náročném dni přišlo vhod. Konečně se ocitla doma. Vystoupala do svého podkrovního bytu nad pátým patrem starého cihlového domu. Odemkla vchodové dveře a první co uviděla, byl její kocour Jonáš. Jonáš nebyl náročný. Vystačil si sám. Když byla doma, byl spokojený, rád se mazlil a spal u ní na klíně. Pokud byla na cestách, vzal to na vědomí aniž hnul vousem. Dál si bydlel ve svém pelíšku, kočičí toaletu, kterou bez výhrad používal měl stále k dispozici a hodná a spolehlivá paní Čiháková z pátého patra mu nosila mléko a dávala pozor, je-li vše jak má být.

„Dneska budu nalítaná víc než netopejr,“ odfoukla si ofinu nová kolegyně, drobná a křehce působící Marcelka.

Barbaru to rozesmálo. Tohle o pár let mladší děvče, než byla ona sama, jí padlo do oka už při minulém letu, kdy se s ní setkala poprvé. Právě vítaly na palubě pasažéry dopoledního letu do řeckých Athén. Byl do klasický let za dovolenou.

„Moment, pusťte mě, hej, slyšíte? Pusťte mě,“ dral se odzadu k předním řadám pán s batohem na zádech.

„Typická výbava,“ uličnicky mrkla Marcelka na Barbaru. Než mu stačila vyjít v ústrety a požádat ho, aby batoh sundat, urychlil dobře mířenou ranou svého zavazadla dosednutí jednomu pasažérovi na místě hned vedle uličky.

„Sakra chlape, máte rozum?“ zvedal se nedobrovolně usazený muž, zatímco nositel batohu otáčeje se po hlase ho srazil do sedadla podruhé.

Barbara muže s batohem zastavila, vyzvala ho, aby jej sundal a pak mu s profesionálním úsměvem ukázala cestu k sedadlu. Za ním si to cupitala nevelká ženuška s pudlí trvalou na hlavě. Barbara se počala věnovat svým povinnostem, ze kterých jí vytrhl pištivý hlásek právě této ženy. Zápasila marně s dvířky úložného prostoru nad hlavami cestujících, nápis PUSH – tlačit, jí nic neříkal.

„Hele, Fandó, vono se to ňák šprajclo, kde máš ten nožejk?“

A Fanda se hbitě počal šacovat.

„No páni,“ chytla se za ústa Marcelka.

Barbara urychleně ženě vysvětlila, že se to nešprajclo a batoh, který málem muži o pár řad dál způsobil otřes mozku, umístila, kam patřil.

„Ale von je Fanda šikovnej, slečno, von s tym nožejkem opraví všechno. Kdybyste něco potřebovali, klidně řekněte. Že jo, Fando?“

„Je tohle vůbec možný?“ chechtala se pak v kuchyňce Marcelka.

„Je přesně vidět, že jsi nováček,“ ohlédla se po ní Barbara.

„A kdybychom to neviděli, chlap nám tu odmontuje půl letadla,“ prskala Marcelka.

„Slečno, slečno!“ ozval se po chvíli známý hlas.

„Klusej,“ kývla na ni Barbara, která se právě chystala do kokpitu.

Když se vrátila, Marcelka stála v kuchyňce, chechtala se a pila džus. „To mám místo panáka.“

Na otázku v Barbařiných očích vysvětlila: „Víš proč nás volala? Vyšla si na procházku letadlem a zahlídla, že se klapky na křídle hejbou. Vyděsila nám půl letadla, že to máme rozbitý.“

„Fanda by to spravil,“ uchechtla se Barbara.

Uzdravila jsem se poměrně brzy. A tak cílem našeho slibovaného výletu, kterého se zúčastnily i Kamila a Abi, byla chaloupka na Kokořínsku, kam Huberta odjížděla navzdory vedrům, mrazům, lijákům a krupobitím každých čtrnáct dní na víkend. Navařila jsem tatínkovi do zásoby a slíbila mu, že hned po návratu k němu zajdeme na kus řeči.

A byla sobota dopoledne. Vladimírův vůz se s hlomozem, na který jsem si už pomalu zvykala, dostavil před náš dům téměř přesně. Čili pouze s hodinovým zpožděním. To je riziko kamarádství s veterinářem. Když jsem ze zadních sedadel odstranila holínky od hnoje a drátěnou klec připomínající zařízení na přepravu menších medvědů napěchovala ke straně za řidiče, vešla se do auta i Kamila, byť nepřívětivě syčela, že trénovat na hadí ženu a ještě k tomu takhle v noci je nad její síly.

Musela jsem sama sebe ocenit: „Ženy jsou přece jen statečnější než muži.“

Vladimír se zasmál, řka, že co se oblečení týče určitě, a pohybem hlavy ukázal na chodník, po němž kráčel módní kreace na téma Rybářská síť po vichřici.

Žlutému monstru cestou kromě nánosů hlíny od kol nic neupadlo a my se víceméně v pohodě dostali na Hrad, jak Vladimír honosně nazýval Hubertinu chaloupku. Vůz jsme ponechali u místního hostince a potom jsme se vydali „kousek“ pěšky. Pět kilometrů stoupání mezi skalami, v období kdy je všechno náležitě vlhké a kluzké, je kulturní vložka pro zdatné alpinisty, nikoliv pro mne a Kamilu. Abi, s výhodou náhonu na všechny čtyři, výstup potěšil. Šli jsme tou cestou-necestou, až jsme narazili na dřevěný plaňkový plot, za kterým nám už zdáli mávala Huberta. Nedostatky zevnějšku, zelená kolena, listí za uchem a mech čouhající z bot. jako by neviděla a opětovně se mi pokusila ukroutit ruku. Musím uznat, že když jsem tu pohádkovou chaloupku uviděla, přestala jsem klít, a dokonce bych byla ochotna těch pět kilometrů absolvovat ještě jednou. Les přede mnou, les za mnou, chaloupka jako z perníku přilepená ke skále, vpravo kamenné schody k sousední chaloupce, vlevo propast a nad ní - houpačka. Vladimír zaregistroval můj obdivně vyděšený pohled: „Toho si nevšímej, to je prak pro nepohodlné návštěvy.“

„Jak je tu jen krásně v létě, sakra, to byste teprve viděla, Vilmo,“ zaklela Huberta po té, co uklouzla po slimákovi.

Chaloupka byla čisťoučká, vytopená, útulná a voňavá. Když se do té idylky ozvalo hrčivé „Krrrávo!“, skoro jsem se lekla. Abi se rozštěkala.

„Hele, ptáček,“ ukázala na záclonovou tyč Kamila. Skutečně. Seděl tam jakýsi pták se zahnutým zobákem, z čehož jsem usoudila, že se nejedná o vránu. Když zjistil, že příchozí upoutal, dal hlavičku na stranu a zatřepal křídly. „Čumíííšššš, čumíííššš,“ zasyčel a načepýřil se.

„Je to takový opičák,“ láskyplně konstatovala Huberta a usadila nás ke stolu. Že papoušek je kromě opicí ještě čunětem jsme zjistili poté, co přistál Kamile v talíři na knedlíku, nedobrzdil a vyráchal se v omáčce celý.

„Jé, hele, papoušek na smetaně,“ rozchechtala se Kamila.

„Je to prostě debil, co se dá dělat,“ pravil Vladimír, popadl nezbedného ptáka nedbaje jeho křiku a klování a proti jeho vůli ho vykoupal ve škopíku mezi našpiněným nádobím. Potom ho vstrčil do klícky, čímž se dopustil nenapravitelného hříchu a docílil tak toho, že pták zarytě mlčel po celé odpoledne a tvářil se, že je vycpaný.

Všem se nám v pohádkové chaloupce líbilo. Huberta byla pro mou pubertální dceru společnice nadmíru vítaná. Přistihla jsem je v družném rozhovoru, z něhož jsem zaslechla, kterak Huberta vypráví Kamile o svém předsevzetí pohybovat se ve svém životě pouze a výhradně ve společnosti džentlemanů. Kamila, do té doby přesvědčená o tom že dospěláci jsou prohnaní až běda, učinila rychlostí kulového blesku v Hubertině případě výjimku a s obdivem v očích na ni zírala.

„Kdyby tvoje matka věděla, co úsilí mne stojí, abych z toho klacka bez použití středověkých mučících nástrojů vychovala mladou dámu, nevěřila by tomu. Ona pronese dvě tři věty a světe div se, dítko zjihne a obratem pozmění názor, že by se bez výjimky všichni nad třicet měli chovat v rezervaci,“ lkala jsem nad tou křivdou.

Když se Abi rozhodla, že by také ráda na chvíli ven, provedla pro ni a Kamilu Huberta instruktážní cvičení, kterak si počínat při pádu do propasti, a obě dvě byly vypuštěny na zdravý kokořínský vzduch.. Na stole přede mnou se ocitla malá sklenička voňavé slivovice. Po čtvrté skleničce se mi olysalá vycpaná veverka zdála tou nejhezčí, kterou jsem kdy viděla. Huberta krom toho, že byla výtečnou zábavnou společnicí, byla i neméně výbornou kuchařkou. Její omelety plněné houbami si v ničem nezadaly s pečenou kačenkou, knedlíkem a nedostižným jablečným závinem, neboli štrůdlem.

„Vladimíre, objednej stěhováky pian, aby mne snesli dolů k autu. Já jsem se tak strašně přejedla, že nástroj od Petrofa je proti mně jak pírko. A v tom mokrém listí se mi nechce dolů kutálet.“

„Větší poklonu jste mi, Vilmo, nemohla vyseknout. Ovšem musím se vám přiznat, že vaření pro mne po celý život představuje to, co pro hodné děti klekánice. Když už ale vařím, potom do toho jdu celá.“

„A to nejen co do kvality, Vilmo,“ přidal se Vladimír, „neboť množstvím vyrobených poživatin by Huberta dokázala zčásti utišit světový hladomor. Kdyby se bramborový salát tak rychle nekazil, mohla by ho na Vánoce dělat jen jednou za dva roky. Bramborovou polévku zásadně vaří v prádelním hrnci a přes množství knedlíků nelze projít kuchyní.“

Vladimír byl jemně upozorněn, že cesta dolů nebude pro něho zase až tak lehká, neboť kromě mě ponese na zádech ještě tolik dobrot, že průměrně prožraná šestičlenná rodina by s tím vydržela týden.

„Tak, děťátka, utrpěli jsme otravu kyslíkem, takže honem domů, loknout si trochu hutného pražského vzdoušku.“

Jen velmi nerada jsem to místo opouštěla. Nejraději bych si lehla ke Kamile a Abi před kachlová kamna a ve sladkém nicnedělání v té kouzelné chaloupce strávila zbytek života. Abi i na druhé zavolání - Abi, procházečka!!- které ji obvykle uvádělo do stavu šílenství, reagovala tak, že předstírala bytovou dekoraci. Jak mi v té chvíli byla její psí dušička blízká!

„Vilmo, co takhle karty, hrajete?“ zeptala se mne na odchodu Huberta.

„No, že bych byla udatný karetní hráč, to říci nemohu, ale nějaké ty žulíky či kanastu snad ještě svedu.“

„Fajn, karty jsou totiž moje vášeň. A ten mizera Vladimír z karet pozná sotva tak žolíka. Takže kdyby se vám chtělo, jsem tu každých čtrnáct dní a moc ráda vás uvidím.“

Viděla mi zřejmě až do žaludku. a já v tu chvíli byla schopna si přísahat, že ve volných chvílích nebudu dělat nic jiného, než se zdokonalovat ve hře karet, zatímco Kamila s tatínkem budou nejen hladovět, ale svým zanedbaným zjevem navíc pohoršovat okolí.

„Víš, Jájo neumím si představit, že by na mapě mého sexuálního života zbylo po Zbyňkovi bílé místo.“

„Zblbla jsi v nejmíň vhodnou dobu.“

„Na to je někdy vhodná doba?“

„Můj názor znáš. Je tu jen ta drobnost, že se dostáváš do let, kdy to ženské teprve začíná jaksepatří chutnat. Ruku na srdce, Eriko, je to hlavně o sexu.“

„Miluju ho, Jájo.“

„Já bych ti řekla, která tvoje část ho miluje.“

„Jsi jiná, než já. Nemohla bych s ním jít do postele, kdybych k němu neměla vztah.“

„Aúúúúú!“ zavyla Jája. „Víš jak se to říká? Je to lidský, dělaj to všicky. Je-li Vráťa hodnej jako šampus bez bublin, dá se to, Eriko, přece vyřešit úplně jinak.“

„To už znám. Deset let jsem se starala o bubliny sama. Teď mě jimi někdo zahrnuje. Lochtá to v břiše tak, že už bez toho nemůžu být.“

„Změnilo se něco?“

Erika dlouho mlčela.

„Odejdu od Vráti!“

Věta zazněla jako ozvěna po odstřelu v lomu.

„To nemyslíš vážně!“ Sklenička vína nesená k ústům vypadla Jájě z ruky.

Ani jedna se na střepy nepodívala.

„Je tu Vráťa!“

„Vím.“

„Je tu Lištička!“

„Vím“

„Neuneseš to.“

„Nevím. Dlouho jsme o tom se Zbyňkem mluvili. Byt je už hotovej, můžeme se z fleku stěhovat. Chce mě napořád. Vráťa je hodnej mužskej, ten sám nezůstane. A zaslouží si lepší, než jsem já.“

„Kecy, idiote. Ještě si to pěkně vysvětli a omluv. Omluv se sama před sebou! Budeš to totiž potřebovat, jestli to opravdu uděláš.“

Ďábel poskakoval místností, křepčil, plácal se do stehen a v samé radosti mu z očí bylo vidět jen zažloutlé bělmo. Jménem ženského klína tě opouštím, drahý manžílku, prozpěvoval si falešným tónem.

„Asi by bylo dobré, kdybys zašla do manželské poradny.“

„Mám tebe.“

„Nejsem ani sexuolog, ani manželský poradce, nejsem ani přívrženec odkládání životních partnerů. Jsi moje kamarádka, tady moje rady končí.“

Jája byla neobvykle vážná. Tak vážná, že se Erika zarazila. Ďábel se zastavil, nakrčil čelo a nedůvěřivě po nich pokukoval.

„Ani mi neřekneš, že jsem kráva?“

„Neřeknu. Neřeknu ti, Eriko, už nic. Je to tvůj život.“

Erika se rozvzlykala, slzy jí tekly po tvářích, kapalo jí z nosu.

„Já nemůžu! Já takhle nemůžu! Já bych chtěla oba, ale oba mít nemůžu. Kolikrát ještě v životě potkám takovýho Zbyňka? Já vím, že to není správný. Já vím, že je to hnusný. Ale já jinak nemůžu! Nemůžu! Nemůžu!“ Erika se hystericky rozkřičela.

„Na tohle nemám nervy. Nehodlám být přítomná u Vráťovy popravy. Hezky podrazíš nohy jemu i Lištičce!“

Jája se sebrala, kopla do střepů, kabelkou, kterou zprudka zdvihla ze stolku, shodila na koberec kytku. Hlína se vysypala, kytka zlomila. Jája na ni zlostně dupla. Vyšla do předsíně, Erika uslyšela jen prásknutí dveří. Vždyť tolik lidí se rozchází proto, že si nerozumí, vysvětlovala sama sobě. Jája je přízemní! Nerozumí mi! Je poznamenaná těmi cvoky, se kterými denně pracuje! Ano, tak to je. Zarachotil zámek, v předsíni to zaklapalo a do pokoje vběhla Lištička.

„Manííí! Manííí! Viděli jsme s Ťáťou labutě! Fakt, opravdový labutě s takovým malinkým labuťátkem. Ťáťa říkal, že to je jejich mláďátko, ale já mu nevěřím. Bylo hrozně ošklivé. Že to nemohlo být jejich mláďátko?“ vychrlila na Eriku. Pak se zarazila. „Maninko, co ti je? Bolí tě hlavička?“

Vráťa vešel do pokoje. „Copak je, Karkulko?“ usmál se na ni a pohladil ji.

Kolem její zkamenělé páteře se třáslo zbabělé maso.

„Jdi si, zlatíčko, kreslit do pokojíčku,“ odvedla Lištičku do pokojíčku a dala jí balíček sušenek, které měla malá ráda.

„Tak copak?“ nechápavě na ni hleděl. „Stalo se něco?“

Nadechla se. Měla vyslovit nejtěžší větu svého života. „Já..já…já…. já chci, aby všechno bylo jako dřív!“ vzlykala a šmudlala si oči.

„Jak – jako dřív? Něco není v pořádku, holčičko?“

Erika se rozběsnila.

„Ne! Není! A ty jsi slepej a slepej a hluchej….“ Chtěla mu ublížit.

To ty za to můžeš, že tě chci opustit! křičela v duchu. Ty jsi taková bačkora, to ty jsi tak strašně strašně hodnej, tak kladnej, až je mi z toho na blití!

Vráťa ji zadumaným pohledem sledoval, mlčel.

„Co se děje, Eriko?“

„Chci od tebe odejít!“ řekla tiše.

Nechápavě na ni hleděl, rychle mrkal.

„Jak odejít? Proč odejít?“

„Proč? Proč? Ty to nevidíš? Ty nevidíš, jak žijeme? Jako důchodci? Žádný vzrůšo, samá stojatá voda! Jak jsme spolu dlouho? Deset let? A nebo padesát? Co takhle vzít si bačkory, zapomenout i na to občasné za nic nestojící milování, čekat na konec?“

„Eričko, co to říkáš?“ stále ještě si neuvědomoval rozsah toho, co řekla.

Bylo to jako při těžké nehodě. Nejprve necítil nic. NIC. Zvenčí do jeho mysli pronikalo, že něco je jinak, že něco není v pořádku, že se něco mění. Bolest se dostavovala pozvolna. Když k němu dolehla, zkřivil obličej.

„To myslíš vážně?“

„Jo,“ zasyčela. Svou vnitřní bolest zarývala agresivitou.

„Proč?“

„Teď jsem ti to řekla.“

„To je všechno?“ Takt mu ponejprv nedovoloval zeptat se na víc.

Měla vztek. Srabe, řvala v duchu až se zajíkala, srabe, udělej něco! Dej mi facku, sprostě mě seřvi! Smýkni mnou za vlasy a vem si mě tady, na zemi, tak, jak jsi to nikdy neudělal. Zapomeň na něhu! Vášeň je život! Sakra Vráťo, zachraň nás!

Nic z toho Vráťa nemohl slyšet. Ďábel v rohu tančil kozáčka.

Vráťa rychle polykal. „Je za tím…někdo…?“

„Ne, není,“ lhala jak o život, „já jen nechci shnít zaživa. Pořád jsem myslela, že pochopíš, že jen na něco čekáme, že teprve začneme žít! Ale teď jsem pochopila, že ne. Že to jiné nebude!“

„Potřebuju tě, Eriko,“ namítl.

Jeho mírná reakce ji popudila. Smetla šálky od kávy na koberec, lógr vztekle zašlapala do béžové tkaniny. V podvědomí očekávala, že Vráťa zakročí. Že zakřičí, že ji uhodí.

„Nedělej to, Eriko, už se to z toho koberce nevyčistí.“

Zarazila se a nevěřícně na něho pohlédla.

„Tak o koberec ti jde?“

Odmítal vzít vážně, co mu řekla. Bránil se bolesti tím, že to přičetl jejímu občasnému dětinskému chování.

„Ty jsi neslyšel, co jsem ti teď právě oznámila? Odcházím od tebe! Končím! Odcházím i s Lištičkou!“

Zbrunátněl. Erika to už nezaregistrovala.

„Víš co, Eriko? Vyrostla jsi! Zpanštěla! Máš peníze a nevíš co se s tebou děje! Dokud jsme měli houby, bylo všechno v pořádku. Nikdy jsi neříkala, že ti něco chybí! Ani v té posteli ne!“

Poprvé zvýšil hlas.

„Nechápeš mě! Vůbec mě nechápeš! Ty vůbec nevíš, jak mi je! Co jsem musela prožít, abych ti tohle dokázala říct! Víš ty vůbec, jak dlouho to už trvá? Jak dlouho se už trápím?“

Věřila svým lžím. Omlouvala se sama před sebou a ani o tom nevěděla.

„To je tvoje poslední slovo?“ přimhouřil oči.

„Poslední!“ vykřikla, vyběhla do předsíně, strhla z věšáku kabelku a práskla za sebou dveřmi. Nezajímalo jí v tu chvíli, co Lištička, co Vráťa. Zajímala ji jen ona sama.

Sluníčko pálilo jak pominuté a to byl teprve konec dubna. Černé triko, které si Anna vzala na sebe, násobilo sílu jeho paprsků. Otřela si pot z čela a šlápla do pedálů. Srdce se už chvíli tvářilo, jako by samovolně chtělo opustit její hruď. Rýsovala se před ní nejobtížnějších pasáž její oblíbené trasy, kopec přezdívaný Volšoveček. Prý podle toho, že téměř každý, kdo jej vyšlápne, je na jeho vrchu pěkně zelený… Mohla být tak v půlce, když kolem ní zašvištělo auto a do otevřených plic jí vehnalo oblak výfukových plynů. Sama se nestačila divit, jaká slova má ve své slovní zásobě. V duchu jimi častovala řidiče, který si silnici zřejmě spletl se závodní dráhou, přičemž si zcela nepokrytě ťukala rukou na čelo. Při výjezdu nahoře na kopci na ni čekalo překvapení.

„Už jsem myslel, že vám je dám sušené.“

U krajnice stál černý sportovní vůz, který ji před chvílí málem srazil z kola. O otevřené dveře se opíral mladý muž a kytičku notně zaprášených žlutých pampelišek jí podával s gestem, s nímž se obdarovává hvězda stříbrného plátna.

„Nemám tak výkonný motor, jako vy,“ celá zadýchaná slezla z kola a nohy se jí klepaly po té námaze tak, že ani sulc by to lépe nesvedl.

„Omlouvám se. Nová kára - musím vyzkoušet, co v sobě skrývá.“

„Nemohl byste se zabít někde o samotě? Co takhle pěkně vzrostlá švestka u silnice mezi Horním a Dolním Zapadákovem, kudy projedou dvě auta za rok? Vy a havrani.“

Šibalsky se usmál: „Koukám, že máte smysl pro humor. To se mi líbí. Že neodmítnete mé pozvání na kávu, abych si to u vás trochu vyžehlil? Co takhle ve čtvrtek?“

Byl to na první pohled suverén, navíc však sympatický. Z každého oka mu koukalo deset čertů. Anna si ho změřila od hlavy k patě. Vše, co měl na sobě, zcela určitě nebylo zakoupeno v běžné konfekci. Černý sporťák měl značku BMW.

„Pro jistotu, kdyby indiáni zpřetrhali vedení a na kouřové signály bylo větrno, tady je na mne kontakt,“ sáhl do vozu a z kožené etuje vytáhl vizitku. Na béžovém papírku stálo jen jméno a telefonní číslo.

„Vašek Vašák?“ usmála se pro změnu teď ona.

„No jo, pomsta rodičů za to, že jsem se narodil jako tlustej a plešatej kluk. Přáli si vlasatou holku. A co vy, mohu-li se zeptat?“

Se smíchem se představila a navzdory svým dosavadním zásadám nedávat se do hovoru s neznámými muži na ulici, nadiktovala Vaškovi své telefonní číslo.

„Fajn, ozvu se a ještě se domluvíme, budu se těšit.“ Sedl do vozu a během pár vteřin byl pryč.

Anna nasedla na kolo a s pocitem zvláštní radosti, někde uvnitř hluboko zakutané, dojela domů.